www.jantomes.mistecko.cz

Tyto stránky tu jsou pro výstrahu... Pokračování stránek www.jantomes.estranky.cz

Smrt Honzíka Rokose

Veškeré informace jsou ze stránek

www.honzik-rokos.estranky.cz

které vytvořil jeho otec

Proč Honzík musel umřít

 

 

10. dubna 2007            Okresní soud v Táboře – soudkyně Provazníková rozhodovala o péči o malého Honzíka – tehdy mi vynadala, že Honzíka matce půjčuji pouze pod svým dohledem

22. května 2007           Okresní soud Tábor vydává rozsudek o svěření Honzíka do mé péče

 

25. května 2007           Předávám v 15,00 hodin  podle doporučení soudu syna na víkend matce. Ta ho nevrátila.

 

27. května 2007           Jdu  na policii v Táboře a oznamuji, že mi matka nevrátila dítě, policie říká, že nemohou nic dělat

 

29. května 2007           Žádám soud o vydání předběžného opatření, které by upravilo styk s matkou a ta musela Honzíka vrátit do mé péče

 

cca červen 2007           Nacházím s přítelkyní Jitkou Honzíka na adrese Hrnčířská 9, Ústí nad Labem u Staškové tety

 

22. červenec 2007        Nahlašuji na polici v Lazních Kynžvart, že se tam zdržuje matka s Honzíkem, že nemají co jíst, rozprodávají věci a nemají na nájem; prý se odstěhují do ciziny, navíc matka vyhrožuje, že zabije sebe i dítě

 

Ačkoli mám v ruce vykonatelné předběžné opatření, policie nic nedělá, pouze vyhlašuje pohřešování, a to POUZE po Honzíkovi, ne však po Antonii, tu prý předvolají

 

Cestou z policie potkáváme s přítelkyní Jitkou matku s Honzíkem, ale podle policie nemáme nic dělat a nechat je jet dál

 

23. července 2007        Antonie se sama dostaví na policii, tvrdí, že nic z toho, co tvrdím já není nic pravda, policisté ji tedy pouští domů

 

25. července 2007      Od tohoto dne jsme o Honzíkovi nic nevěděli

 

10. listopadu 2007       Scházím se s p.Gubišovou (bývalou tchýní Staškové), která mu říká, co všechno  si prožila Staškové dcera Soňa v péči matky; a že za záhadných okolností zemřely Antonii dvě malé děti (cca v roce 1990 a 1992)

 

Na tuto skutečnost později upozorňujeme policisty i OPD v Táboře.

 

Srpen – pros. 2007      Pátrám s Jitkou na vlastní pěst především po příbuzných Staškové. Zjišťujeme, že se zdržovala s Greplem v Prostějově u bratra asi dva měsíce, potom v Ústí nad Labem. Na policii žádám o pomoc a opět upozorňuji, že matka může synovi ublížit.

 

9. prosince 2007          Matka Antonie Stašková a Pavel Grepl dvěma bodnými ranami a škrcením zabili mého syna Honzíka (5) a jeho tělo ukryli v autě Greplova vozu; později s druhem Pavlem Greplem tělíčko zakopává kdesi u Žďárku u Ústí nad Labem, potom ho vykopali a znovu se snaží ho pohřbít v opuštěném kravíně u obce České Zlatníky; tam je zcela náhodou nalézají strážníci Městské policie Most při namátkové kontrole objektu.

 

28. prosince 2007        Policie nalézá Honzíka v areálu bývalého kravína u Českých Zlatníků u Mostu v autě s matkou a jejím druhem Grepem mrtvého. Honzík byl zabalen v dece na zadních sedadlech vozu Ford Escort.

 

29. prosince 2007        Dozvídáme se nejhorší zprávu v životě, že syna našli mrtvého s bodnými ranami v hrudníku. Z vraždy chlapce je obviněna jeho matka Antonie Stašková a její přítel Pavel Grepl, kteří byli spolu s Honzíkem v autě. Hrozí jim až výjimečný trest.

 

31. prosince 2007        Soud uvalil vazbu na Antonii Staškovou a jejího druha Pavla Grepla. Nejprve se prý přiznal Grepl, ale výpověď vzal zpět a začal vinit ze smrti Honzíka Staškovou.

17.dubna 2008             Provedena rekonstrukce vraždy v lese ve Žďárku u Ústí nad Labem, výsledky rekonstrukce se začínají zpracovávat. Oba vrazi hází vinu jeden na druhého.

20.června 2008            Státní zástupkyně ukončuje vyšetřování a předává vyšetřovací spis Honzíka soudu v Ústí nad Labem k nastudování.

11.-13.srpna 2008       Na tyto dny je naplánován soud s vražednou dvojicí-Staškovou a Greplem u krajského soudu v Ústí nad Labem. Soud bude začínat v 8:30 hodin každý den a rozhodovat bude Dr. Ivan Elischer.

Chronologie událostí ohledně pátrání po mém synovi Janu Rokosovi

 

 

 

         S Antonií Staškovou (39), matkou mého syna Honzíka Rokose (2.12.2002) jsme žili v partnerském vztahu v Táboře. Už na začátku našeho vztahu mi Antonie řekla, že má dceru (Soňu Staškovou), ale že jí vychovává otcovská babička Soňa Gubišová, protože se ze sociálních důvodů o Soňu nemohla starat, neměla peníze a ani její byt nebyl vhodný pro výchovu dítěte. O jejím tvrzení jsem neměl nikdy důvod pochybovat, k Honzíkovi se Antonie chovala normálně, a s Honzíkem měli vcelku hezký vztah. Řekl bych, že naše soužití bylo vyrovnané až do doby, než mi byl nabídnut postup ve firmě. Má nová pozice vyžadovala zaškolení v cizině. Jezdil jsem na služební cesty a vztah s Antonií se začal hroutit. Antonie s Honzíkem začala odjíždět z domova i na delší dobu ke svým příbuzným do severních a západních Čech. Pokaždé byla s Honzíkem někde jinde, jen ne doma. Většinou se zdržovala u své tety Anny Nyčové nebo v Nejdku u svého bývalého přítele, Pavla Grepla. Byl červenec 2006 a mě přišla na telefon zpráva, že se Antonie se mnou rozchází a už se s Honzíkem domů nevrátí. Pokud budu chtít vidět syna, tak po telefonické domluvě ho mohu navštívit u jejího bývalého přítele Pavla Grepla(49) v Nejdku u Karlových Varů. Pokud mi to mé zaměstnání dovolilo, trávil jsem s Honzíkem každou sobotu nebo neděli vždy pod dohledem P.Grepla. I přes mé prosby a naléhání mi nedovolila si odvézt Honzíka na víkend domů do Tábora, a to ani na jeho 4. narozeniny a ani na Vánoce . Peníze jsem Antonii na Honzíka i z tohoto důvodu odmítal dávat. Při každé návštěvě jsem mu vozil spoustu ovoce a potřeby pro Honzíka jako oblečení, hračky,atd… O tom, co Honzík potřebuje jsem se radil s P. Grepem a co bylo třeba, jsem přivezl při mé další návštěvě. Každá neděle strávená v blízkosti Honzíka tak strašně rychle utekla, že jsem si ani nevšiml, že ani při jedné z mých návštěv matka v Nejdku nebyla. Čas běžel a já si našel přítelkyni Jitku Procházkovou (27) s dcerou Nikolkou(7). Koncem Ledna 2007 jsem se k Jitce a Nikolce na jejich prosbu přistěhoval. I Honzíka jsme začali navštěvovat společně s Jitkou a  ta mě začala upozorňovat na to, že matka syna pouze navštěvuje a nežije s ním a tudíž o něj nepečuje . V bytě 1+1 byl jen jeden rozkládací gauč, kam by se sotva vešli dva dospělí lidé a kde by pak spal Honzík??? Při jedné z našich návštěv u Honzíka jsme se sešli i s Antonií a za to, že nám bude Honzíka půjčovat jednou za čtrnáct dní, jsme jí nabídli peníze. Antonie změnila názor a za 3000kč měsíčně nám Honzíka začala půjčovat podle dohody. Neustále nám ale naše různá zjištění vrtala hlavou a doma jsme je spolu často diskutovali.  Stačilo pár nepřímých otázek Pavlu Greplovi a zůstal jsem v šoku. Antonie přenechala péči a výchovu Honzíka na Greplovi, sama bydlela s pěti lidmi v bytě v Dolním Žandově, což je asi 50km od Honzíka. Pavel Grepl si i stěžoval, že Antonie mu na výchovu Honzíka nedává žádné peníze. Za synem jezdila jen zřídka a ve školce, kam Honzík chodil ji ani neznali a nikdy neviděli.

 

                Rozhodl  jsem se pro rázné řešení a syna jsem si v pátek 2.2.2007 od Pavla Grepla odvezl domů do Tábora. Antonii jsem v neděli napsal SMS zprávu, že si nechávám Honzíka ve své péči, že nestrpím, že mého syna vychovává pro Honzíka naprosto cizí člověk. Antonie na mou zprávu nereagovala, a asi za dvě hodiny mi volala policie , která se mi snažila domluvit, abych Honzíka Antonii vrátil a to i přes to, že jsem jim sdělil, že matka osobně o syna nepečuje a že syna vychovává cizí člověk. Doporučení policie jsem samozřejmě neuposlechl. Ráno 5.2.2007 Jsem se dostavil na městský úřad v Táboře, kde jsem informoval sociální pracovnici p. Sedlačíkovou o mém rozhodnutí ponechat Honzíka v mé péči a okolnosti, které mě k tomuto rozhodnutí vedly, a že matce v kontaktu se synem bránit nebudu, ale pokud nebude rozhodnuto o jeho svěření do péče soudem, umožním matce kontakt se synkem pouze v mé přítomnosti.  Našel jsem si právního zástupce a s jeho pomocí jsem 28.2.2007 požádal soud o svěření Honzíka do mé péče. Byl jsem šťastný, mohl jsem se osobně o Honzíka starat, s přítelkyní Jitkou Honzík navázal moc hezký vztah. O Honzíkovi s Nikolkou  by člověk řekl, že jsou jako skuteční sourozenci. Antonie s ponecháním Honzíka v mé péči nesouhlasila, její návštěvy skoro vždy měly bouřlivý průběh a to i s asistencí policie. Nechtěl jsem, aby musel Honzík při každé z jejích návštěv toto podstupovat a tak 6.3.2007 jsem požádal soud o vydání předběžného opatření. To bylo 7.3.2007 zamítnuto s odůvodněním, že z žádných tvrzení otce nevyplývá, že by vyvstala nutnost zatímně upravit poměry, či že by mělo dojít k ohrožení výkonu rozhodnutí, které bude posléze vydáno. Bylo nám sděleno, že předběžné opatření se vydává zejména v těch případech, kdy je dítě v ohrožení nebo je předpokládáno, že dotyčný nebude respektovat rozhodnutí soudu. Žádné takové podezření jsem neměl a tak mi nezbývalo než s tím souhlasit. 10.4.2007 proběhlo první stání u Okresního soudu a já se dozvěděl, že Antonie ze svého bývalého přítele udělala svého druha, dokonce se k sobě nastěhovali do Dolního Žandova, oba mají práci  atd.. Soud byl odročen vzhledem k tomu, že si soudkyně Mgr. Provazníková chtěla vyžádat z Karlových Varů spis o odebrání Soni z péče Antonie. To proto, že Antonie před soudem uvedla, že dcera jí byla odebrána z důvodu, že na dceru Soňu křičela, a že jí i bila. Na doporučení soudu jsem měl jednou za 14 dní každý sudý víkend Honzíka svěřit do výchovy matce. Jak soud řekl, tak jsem udělal. V úterý 22.5.07 proběhlo druhé soudní jednání a soud svěřil Honzíka do mé péče. Soud ve svém rozhodnutí udává, že o výchovných kvalitách matky má soud značné pochybnosti, které vyplívají především z toho, že dítě ponechala ve faktické péči svého partnera, sama se nezajímala o docházku dítěte do mateřské školy, dokonce se neznala ani s učitelkami. Dítě do školky nevypravovala, nevyzvedávala. Tyto povinnosti přenechala výlučně na svém partnerovi.  Dlouho jsem se ale z rozhodnutí soudu neradoval.

 

                  V pátek 25.5.07 jsem předal Honzíka na víkend matce, tehdy by mě ani ve snu nenapadlo, že je to naposledy co Honzíčka vidím. Předpokládal jsem, že se Antonie proti rozsudku odvolá a tak mě ani nenapadlo, že mi Honzíka nevrátí a bude se nynějšímu soudnímu rozhodnutí vzpírat a vysmívat. Očekával jsem, že si začne hrát na citlivou a starostlivou maminku. V neděli 27.5.07 nejenže mi syna nevrátila, ale Antonie i Pavel Grepl mi nezvedali telefony, v jejich bydlišti se zdržovali jen zřídka nebo neotvírali a policie, na kterou jsem se obrátil, s tím nemohla nic dělat, protože rozsudek ještě nenabyl právní moci. Sociální pracovnice z péče o mládež se jí několikrát pokoušeli zastihnout v místě bydliště, ale  neúspěšně. S přítelkyní Jitkou jsme se je vydali hledat, domnívali jsme se, že se s Honzíkem schovává někde u příbuzných, z důvodů finanční tísně. Podle auta Ford Escort jsme je nalezli v Ústí nad Labem u její tety Anny Nyčové. Tam jsme dojeli ve tři hodiny ráno. Ve všech místnostech bytu se svítilo a i jsem Antonii zahlédl projít okolo okna. Hned ráno jsem informoval úřad péče o dítě v Táboře. Bylo mi sděleno, že tam někoho pošlou. Na to mi bylo p.Sedlačíkovou ze sociálky sděleno, že při jejich šetření u Anny Nyčové zvonili a při optání se na přítomnost Antonie jim teta do mikrofonu sdělila, že Antonii zavolá. Delší dobu se nikdo neozýval, tak zvonili znova a paní Nyčová sešla dolů k venkovním dveřím a pracovnicím ze sociálního oznámila, že Antonie již odjela a do bytu je nepustí. Z tohoto si odbor péče o dítě udělal záznam, že se Antonie nechává zapírat a schovává se. S mým právníkem jsme 29.5.07 podali k soudu návrh na předběžné opatření. Soud návrhu vyhověl a  4.6.07 vydal předběžné opatření. Kde mimo jiné stálo: Soud dospěl k závěru, že návrh na vydání předběžného opatření je zcela důvodný. Moc se mi ulevilo, měl jsem naději, že Honzíčka v brzké době zase uvidím, ale opak byl pravdou. Při domáhání se spolupráce s  policií jsem narazil na to, že i na předběžné opatření je možné se odvolat, a nemám na předběžném opatření razítko o vykonatelnosti. Spojil jsem se se svým právníkem a ten mi vysvětlil, že aby bylo rozhodnutí vykonatelné, musí si jej Antonie převzít a tím být seznámena s tímto rozhodnutím. Čekal jsem tedy na to, až si Antonie převezme toto rozhodnutí. Někdy začátkem června nám přišlo odvolání Antonie na předběžné opatření. Bral jsem to, že pokud se proti něčemu odvolám, znamená to, že jsem s tímto seznámen. A její odvolání nám bude sloužit i jako důkaz k vykonatelnosti, na policii v Táboře mi ale sdělili, že dokud nemám razítko právní moci, tak jediný, kdo může konat, je soud nebo odbor sociálních věcí. Pro razítko vykonatelnosti jsem poslal svou přítelkyni Jitku, jelikož já se musel věnovat svým pracovním záležitostem. Ta se však vrátila bez razítka. A vylíčila mi její jednání ze soudkyní. Soudkyně jí dosti přísně až naštvaně vysvětlila definici vykonatelnosti a že rozhodnutí určitě vykonatelné je, razítko nepotřebujeme, protože máme Antoniino odvolání. V pátek 20.7.07 jsem se od bratra Antonie Jiřího Hašlera (1978), dozvěděl, že Antonie s Pavlem Greplem prodávají veškeré vybavení bytu, nejenom své, ale i cizí, přespávají s Honzíkem v autě, nemají skoro žádné peníze (nemají co jíst), oba přestali již před delší dobou pracovat a chtějí s Honzíkem utéct do zahraničí, nájemci dluží nájemné a dosti vážně mu řekla, že se se synem raději zabije, než aby mi ho vrátila. S Jiřím Hašlerem jsem se domluvil na nejbližším termínu tj. neděli, aby mohl jít toto sdělit se mnou na policii v Lázních Kynžvart, pod které spadá Antonie podle trvalého bydliště. 22.7.07 na OOP v Lázních Kynžvart po vylíčení mého problému a předložení všech dokumentů mezi nimiž bylo i předběžné opatření s Antoniiným odvoláním na toto opatření jako důkazu o tom, že s tímto rozhodnutím je obeznámena a přesto se podle něj neřídí a že toto opatření je vykonatelné. Strážník nás opět s předběžným opatřením přizdil s tím, že na rozhodnutí chybí razítko a tak že nemohou dělat nic jiného, než že se mnou sepíší protokol o pohřešování dítěte a pokusí se matku předvolat k podání vysvětlení. Byl se mnou a s Jiřím Hašlerem sepsán protokol ve věci pohřešování dítěte. Více prý dělat nemohou. Při zpáteční cestě do Tábora jsem ve Stříbře v autě Ford Escort zahlédl P.Grepla a A.Staškovou, kteří jeli z Plzně směrem do Žandova. Okamžitě jsem zastavil u krajnice vozovky a telefonicky to nahlásil policii v Chebu, s nimiž jsem ještě projednával, zdali nemám jet za nimi. Strážník mi oznámil, že mám pokračovat zpět do Tábora, jet za nimi by bylo prý zbytečné a policie by stáhla oznámení o pohřešování a tím by ani nebyl důvod pro předvolání. Rady strážníka jsem uposlechl a ještě doplnil předchozí popis vozidla o poznávací značku. Na to jsme zjistili, že kvůli cestovnímu pasu pro Honzíka skutečně byla vyřizovat potvrzení o státním občanství a nezaplacené nájemné nám telefonicky potvrdil i pronajímatel bytu v Dolním Žandově, pan Šmejkal. O tom, co má Antonie v plánu (to je utéct, nebo zabít sebe i syna, to, že přespávají v autě nebo u příbuzných, jejich finanční tíseň) jsem informoval v pondělí 23.7.07 odbor sociálních věcí (jmenovitě p. Urbanovou a p. Sedlačíkovou ). Učinil jsem tak mailem a má přítelkyně Jitka Procházková jim toto byla sdělit osobně. Bylo nám řečeno, že to by přece neudělala, protože je to jeho matka a že to jistě nemyslela vážně. Můj právník toto sdělil i soudu, který přislíbil nařídit odnětí Honzíka. Tento den odpoledne se se mnou telefonicky spojila policie z Lázní Kynžvart, oznámili mi, že Antonie se na jejich předvolání dostavila. Oba jsou v pořádku a nacházejí se v místě trvalého bydliště. S rozhodnutím soudu je obeznámena a vše bylo konzultováno s Mgr. J.Provazníkovou a na základě tohoto bylo matce doporučeno, aby v co nejkratším termínu syna předala do péče otce. Věc byla též konzultována s OPD v Táboře a rovněž s OSZ v Chebu. Podle OOP Kynžvart vzala matka dítěte doporučení na vědomí. Tvrzení bratra Antonie Jiřího Hašlera bylo prý pouze jednostranné a nebylo nikým potvrzeno. Antonie byla po podání vysvětlení i se synem propuštěna domů. O tomto jsme byli vyrozuměni písemně zprávou ze dne 30.7.07.

 

                    S Antonií i se soudkyní Mgr. Provazníkovou jsem i já téhož dne telefonicky mluvil. Došlo k dohodě, že Antonie Honzíka přiveze v neděli 29.7.07. Po tom, co jsem projevil obavy o upřímnosti antoniínýho počínání mě Mgr. Provazníková ujistila, že je to poslední Antoniina šance vrátit syna dobrovolně. Pokud v neděli Antonie syna nevrátí, Mgr.Provazníková v pondělí nařídí odnětí Honzíka matce. V neděli jsem zbytečně čekal příjezd Antonie se synem. Pokoušel jsem se nejprve spojit telefonicky s Antonií, ale její telefon byl vypnutý, zkoušel jsem se tedy spojit s Pavlem Greplem, který mě ujistil, že Antonie je se synem na cestě do Tábora, on sám je v Karlových Varech. Trochu mě to uklidnilo, ale nevěděl jsem, jestli mohu jeho slovům věřit. Antonie opravdu Honzíka předat nepřijela. Okolo 22.00 hod. jsem nasedl do auta a jel na policii v Táboře počínání Staškové nahlásit. Zde mi policie sdělila, že jediné, co mohou dělat je, že se mnou sepíší protokol ve věci schválností ze strany Antonie Staškové. Hned v pondělí ráno jsem se sešel se svým právníkem, který volal Mgr. Provazníkové, ale ta měla ten den dovolenou a nikdo jiný případ Honzíka neznal natolik, aby exekuci nařídil. O všem jsem opět informoval i sociální pracovnici v Táboře. 31.7.07 nařídila Mgr. Provazníková odnětí Honzíka matce (exekuci). Bylo už ale pozdě, A. Stašková s mým synem Honzíkem i Pavlem Greplem v noci z 25.7.07 vystěhovali zbylé věci a z bytu bez zaplacení nájmů utekli, neznámo kam. 1.8.07 jsem na policii v Táboře podal žádost o vyhlášení celostátního pátrání po Honzíkovi i po Antonii. Jak jsem později zjistil, po Antonii Staškové bylo sice 2.8.07 vyhlášeno celostátní pátrání, ale pouze po pobytu a bez podezření z trestné činnosti. Na téže služebně mi sdělili, že vyšetřování a pátrání po mém synovi má na starosti paní vyšetřovatelka Nevrlová a byl mi na ni předán telefonní kontakt.

 

             30.8.07 se v Táboře u Krajského soudu projednávalo odvolání Antonie proti rozsudku okresního soudu, tak i odvolání proti předběžnému opatření. Jak se dalo předpokládat, Antonie se ke stání nedostavila. K jednání přišel pouze její právní zástupce JUDr. Novotný, kterému Antonie ještě před zmizením podepsala plnou moc na celý proces. Ještě než začalo jednání, jsem s p.Novotným mluvil. Pokoušel jsem se zjistit, jestli nemá na Antonii nějaký kontakt. Od pana Novotného jsem se pouze dozvěděl, že by rád Antonii plnou moc vypověděl, ale nemůže, jelikož jí není kam vypovězení doručit a že mu ještě dluží peníze za právní úkony. Krajský soud potvrdil rozsudek okresního soudu a 3.10.07 vše nabylo právní moci, ale to jen díky tomu, že soudní obsílku přebral její právník JUDr. Novotný. Problém je ale v tom, že Antonie s rozsudkem není seznámena a tak se nadále nedopouští žádného trestného činu.

 

               Mám spoustu papírů a rozsudků, že má Honzík být v mé péči a matka se beztrestně všem akorát vysmívá. Pátrám po nich ve spolupráci s policií i na „vlastní pěst“, ale vše je bezvýsledné. S vyšetřovatelkou Nevrlovou jsem se marně pokoušel spojit takřka už od 3.8.07, jelikož jsem při mém pátrání našel různá vodítka a i jsem doufal, že nějaké informace bude mít i vyšetřovatelka Nevrlová. Doufal jsem ve výměnu informací a tím i ve zrychlení nalezení Honzíka. Při prvním telefonickém hovoru s p.Nevrlovou jsem narazil na nezájem podávání jakýchkoliv informací a ani osobně se mnou jednat nechtěla, jediné, co jsem z ní dostal bylo, že až budou něco vědět, tak se mi ozvou a že náš případ není jediný, který má na starosti. Prvního osobního kontaktu s p.Nevrlovou jsem se dovolal až někdy začátkem října a to jsem musel přijet na policejní služebnu neohlášen. Paní Nevrlová s námi mluvila na chodbě u vstupního vestibulu, který se navíc rekonstruoval. Přes hluk vrtaček a sbíječek jsme pomalu ani neslyšeli co nám p.Nevrlová říká a pokud jsme chtěli sdělit něco my jí, museli jsme hluk překřikovat. Neustále jsme se uhýbali jdoucím lidem, kteří na stanici přicházeli. A opět jediné, co byla schopná Nevrlová sdělit je, že dělá pro nalezení Honzíka vše co je v její moci a možná ještě víc. Že chápe naše obavy, ale víc dělat nemůže. Domáhali jsme se zveřejnění našeho případu na ČT1 v pořadu „Na stopě“, ale bylo nám řečeno, že o tom nerozhoduje ona a že tento případ pro tento pořad není dost naléhavý, ale že to zkusí a že se pokusí oslovit tisk, víc pro nás prý v tuto chvíli dělat nemůže. Odcházeli jsme otřeseni tímto jednáním. Tisk opravdu oslovila, takže 20.10.2007 vyšlo pohřešování Honzíka v denících Blesk a Táborské listy, ale pouze pro Jihočeský kraj a jejich předpokládaný pohyb byl v severních, západních Čechách a na Moravě. O Pavlu Greplovi ani zmínka. Navíc údaje o matce byly jen velice strohé a bez její fotografie. Také jak jsem předpokládal se na tuto výzvu policie nikdo neozval.

 

              Nevěděl jsem už kudy kam a tak jsem se s prosbou o pomoc při pátrání po Honzíkovi obrátil na TV Nova. Ta 6.11.2007 odvysílala dvouminutovou reportáž v odpoledních televizních novinách v 17:00. Bohužel se mi podařilo sehnat pouze fotografii Antonie. Chtěl jsem do reportáže i článků přidat  fotografii Pavla Grepla, ale policie fotografii neotiskla a já doposud žádnou nesehnal. Po této reportáži se mi ozvala redakce Blesku, Šípu a Deníků Bohemia se zájmem mi pomoci při pátrání po Honzíkovi otištěním článků a fotografií. 10.11.2007 vyšel první článek v deníku Blesk, další 12.11.2007 v Denících Bohemia. Doufal jsem, že na základě reportáží a článků v novinách si někdo Antonie Staškové s Honzíčkem všimne a nahlásí na policii.

 

          Jednou z mnoha mých obav bylo, že fingovaný nynější přítel Antonie Staškové Pavel Grepl (2.4.1958) s bohatou trestní minulostí (za ublížení na zdraví, majetkovou trestnou činnost a dokonce pokus o znásilnění údajně nezletilé dívky) pomáhá Antonii při útěku s Honzíkem a není za to nijak stíhán, ani po něm není pátrání ve spojitosti s Antonií i když všichni včetně policie věděli, že se s nimi zdržuje. Na toto jsme museli policii opět upozornit my. Chtěl jsem, aby i jeho  policie zahrnula do pátrání, protože předpokládám, že Antonie je s Honzíkem někde schovaná a veškeré věci nutné k žití (nákupy, peníze) obstarává on. O tom vypovídaly i jeho drobné majetkové krádeže, například: přelom září-října 2007 Lutotín nákup potravin cca. 1500Kč, o 50Km dál, 11.11.07 benzínová čerpací stanice Botek nezaplacení načerpaného benzínu zhruba ve stejné částce. V obou případech byl viděn pouze Pavel Grepl. Antonie ani Honzík s ním v autě nebyli. Jelikož o něm není nikde žádná zmínka, beztrestně se pohyboval po republice a nic mu nehrozilo. Věřím, že jeho dopadením by se také mohlo docílit včasného nalezení mého syna. O této trestné činnosti, které se P.Grepl při útěku dopouštěl, jsme se dozvídali s velkým zpožděním z toho důvodu, že vyšetřovatelka nás neinformovala tak, jak slíbila. O přestupku v Lutotíně jsme se nedozvěděli ani od ní, ale z jiného zdroje. Už jenom z tohoto důvodu naše pátrání bylo vůči krokům Staškové zpožděné. Vyšetřovatelka tím nevědomě dávala náskok Staškové před námi. Mé obavy jsem se snažil sdělit policii, ale byl jsem opět odmítnut. Pavel Grepl se stále údajně ničeho nedopouštěl, ačkoli Antonii napomáhal prakticky mařit nařízení soudu, s tímto tvrzením jsem u policie opět neuspěl. Přístup policie k nám byl dosti neomalený a myslím si, že způsob vyšetřování p. Nevrlové byl zbytečně pomalý. Celkově jsem s prací vyšetřovatelky nebyl spokojen a zvažovali jsme i podání žádosti o odvolání vyšetřovatelky z případu a přidělení jinému vyšetřovateli. Dnes lituji, že jsem toto neudělal, mohlo to ovlivnit další sled okolností. Věřím, že kdyby již dříve využila všech policii dostupných metod, více s námi komunikovala a vyvinula větší iniciativu při medializaci tohoto případu (myslím tisk, rozhlas i televizi), mohlo být vše jinak. O zveřejnění fotografií Honzíka i matky jsem se musel postarat já.

 

          O víkendu 10.11.2007 jsem společně se svou přítelkyní Jitkou Procházkovou podle mě známých informací vyhledal pěstounku nezletilé dcery mé bývalé družky s nadějí, že by mohla pomoci při pátrání pokud by jí Antonie platila alimenty, nebo by nám sdělila nějaké okolnosti týkající se adres nebo jmen jejích přátel, známých či příbuzných, u kterých by mohla přebývat a kde bychom jí my třeba za normálních okolností nehledali. S paní Soňou Gubišovou jsme si na začátku týdne domluvili telefonem schůzku na nejbližší víkend. Když jsme tam přijeli, mile nás pozvala dále a po převyprávění našeho příběhu nám sdělila skutečnosti, které nás oba šokovaly. Babička Soni Staškové nám celý příběh vylíčila zhruba takto:

 

           V manželství s Radkem Staškem (synem Soni Gubišové) se  5.3.1989 narodil syn Radek, který zemřel ve věku nedožitého jednoho roku. Zemřel na udušení. Podle pitevní zprávy měl chlapec zlámané ruce, což bylo způsobeno kříšením Antonií. Způsob, kterým Antonie syna křísila jsem doposud nepochopil. Policie toto úmrtí prý nešetřila a syn byl spálen. 26.3.1990 se Antonii v tom samém manželském svazku narodila dcera Soňa, výchova dcery ze strany Antonie byla prý velmi špatná. Antonie ji klidně nechala doma samotnou a odjela pryč za kamarádkou do Ostrova u Karlových Varů, a to na celý týden. Manžel Radek Staško se vrátil z práce dříve, živil se jako závozník, původně měl přijet až za týden. Doma na něj čekala pouze osamocená dcera Soňa. Jelikož musel ještě odjet, odvezl Soňu k babičce Gubišové. Antonie se prý vrátila až za týden. Nebýt toho, že se vrátil domů dříve, Soňa by byla celý týden doma, bez jakékoli péče a to jí nebylo ještě ani půl roku, zcela jistě by to byl konec jejího života. S dcerou poté odjela do Bechyně a když se vrátila do Nejdku, našla si nového přítele Pavla Grepla, s tím se ostatně znala již v minulosti. Soňu ve věku zhruba šestnácti měsíců její přítel Pavel Grepl přivezl tenkrát k babičce Gubišové s tím, že dcerka je doma matkou týrána. Na hlavičce měla vytrhané zakrvavené vlasy, měla modřiny a pochroumaná žebra. Následky  pochroumaných žeber malé Soně zůstaly dodnes. Soňa neuměla mluvit, ani chodit. Babička malou Soňu vzala k sobě a nahlásila to na tehdejším národním výboře, že se o Soňu začala starat, ale stav, v jakém jí byla vnučka přivezena, nenahlásila. K doktorovi se s ní již nevypravila. Jelikož děvčátko bylo už tak ve velkém šoku, tak jí nechtěla nadále stresovat. Soňa byla soudem svěřena do péče p.Gubišové. Antonii bylo stanoveno výživné, ale platila nepravidelně a proto p.Gubišová žádala o status pěstounky, čemuž bylo vyhověno a Antonie od té doby platila výživné městskému úřadu v Karlových Varech. Antonie nikdy o dceru nejevila zájem a to ani pokud potřebovala p.Gubišová Soňu pohlídat a obrátila se s tím na ní. Antonie jí sice hlídání přislíbila, ale děvčátko po celou dobu strávenou u matky zůstalo oblečené v chodbě a čekalo až se pro ni babička vrátí. Antonie ani neměla snahu si s ní hrát nebo ji jinak zabavit. V roce 1992 se jí narodil nemanželský syn David, otec nám není znám, ten se též nedožil stáří jednoho roku. Také se udusil.  Antonie byla venku před domem, věšela prádlo a povídala si s kamarádkami,  syn doma brečel, byl v bytě sám. Po chvíli Antonie k oknu začala křičet „ty už dlouho řvát nebudeš“ a druhý den byl David mrtvý udušením. Ani toto úmrtí policie, podle paní Gubišové, nevyšetřovala. Na závěr paní Gubišová poznamenala, že jí dodnes mrzí, že na Antonii tenkrát nepodala trestní oznámení za týrání. Od p.Gubišové jsem odjížděl ve veliké nejistotě a s ještě větším strachem o mého synka. Myslím, že mé obavy byly oprávněné. Bál jsem se, aby Antonie Honzíkovi nějak neublížila. Bral jsem sice vyprávění Soni Gubišové o zemřelých synech Staškové trochu s rezervou, ale zároveň mi to nedalo a chtěl jsem nalézt nějaký důkaz jejích tvrzení. Začal jsem tedy ještě ten den pátrat v Nejdku u Karlových Varů, kde jsem na místním hřbitově našel urny obou chlapců. Při pohledu na urničky mi přecházel mráz po zádech. Nyní jsem neměl nejmenších pochyb o tvrzeních Gubišové.

 

         O těchto všech skutečnostech jsem uvědomil také Městský úřad v Táboře, konkrétně paní Sedlačíkovou a Urbanovou z oddělení péče o děti a také Fond ohrožených dětí, se kterým spolupracuji. Zde v Táboře je to paní Eva Zenklová, také vedoucí fondu, paní Vodičkovou v Praze a tisk, kterým jsem dal kontakt na paní Gubišovou (s jejím souhlasem) pro ověření mnou zjištěných informací a ten vydal články 14.11.07 a 16.11.07  v deníku Šíp ,15.11.07 v deníku Blesk. Zde se již pozastavují nad smrtí obou antoniiných synů a týrání dcery Soni. Nechtělo se mi jen nečinně přihlížet tomu, jak někde kriminálník s matkou pochybné minulosti  přežívají za nejasných podmínek v autě s mým synkem na útěku před zákonem, před spravedlností.  

 

 Následovaly články 19.11.07  deník Aha, 27.11.07 deník Blesk, 29.11.07 a 30.11.07 Táborský deník, 22.12 deník Aha a 22.12.07 deník  Šíp.  

 

                  Od konce listopadu a začátku prosince jsem neměl žádné nové poznatky, kde by se Stašková mohla pohybovat a tak jsme jezdili naslepo, projížděli jsme hlavně severní a západní Čechy (okolí Mariánských Lázní, Karlovarsko, Chomutovsko a Ústecko) hlavně jsme pátrali v okolí jejich vzdálených příbuzných, s kterými jsme nebyli v kontaktu.

 

                 25.11.07 podával můj právník JUDr. Pavel Šedivý trestní oznámení týkající se podezření z trestných činů zanedbání povinné výživy a ohrožování mravní výchovy mládeže. Toto trestní oznámení bylo podáváno z toho důvodu, že bohužel předchozí snaha zapojit policii do šetření se minula účinkem, když paní Antonie Stašková byla snad hledána toliko jako osoba neznámého pobytu, nikoliv podezřelá ze spáchání trestných činů. Zároveň bylo požádáno, aby bylo zahájeno šetření ve vztahu k paní Antonii Staškové, jejímu příteli Pavlu Greplovi, eventuelně dalším osobám, které matce nezletilého Honzíka pomáhaly v páchání trestné činnosti. 29.11.07 bylo toto trestní oznámení postoupeno k přímému vyřízení Okresnímu ředitelství policie ČR v Táboře.

 

                  3.12.07 jsem napsal elektronický dopis kanceláři ombudsmana do Brna, kde jsem si stěžoval na pomalý postup justice a policie a požádal jsem ho o jeho pomoc. 11.12.07 mi přišla odpověď, že má žádost byla zaevidována. Přímá odpověď na mé prosby dodnes nedorazila.

 

                 5.12.07 Jsem se po předchozí telefonické domluvě s tiskovou mluvčí českobudějovické policie dohodl na termínu schůzky s policejním krajským ředitelem, panem Heřmanem, abych se s ním domluvil na dalším mém postupu a chtěl jsem s  ním konzultovat pomalou a neefektivní práci vyšetřování p. Nevrlové (vyšetřovatelky). 7.12.07 jsem se dostavil na sjednanou schůzku na policejním krajském ředitelství  v ČB, kde se mě z důvodu nepřítomnosti P.Heřmana ujal jeho zástupce p.Svatoš. Vyslechl si můj názor na p.Nevrlovou a mé poznatky z pátrání. Pan Svatoš nám sdělil, že si nechal o případu vypracovat zprávu od Táborských kriminalistů. A z této zprávy není patrné, že by kriminalisté v něčem pochybili, či něco zanedbali. Ze správy vyplynulo, že články zveřejněné v médiích byly prací táborských kriminalistů, ačkoliv to byla práce naše. Pan Svatoš přislíbil osobní návštěvu Tábora a promluvu s táborskými kriminalisty. Mezitím jsem od policie dostal předvolání k podání vysvětlení, kam jsem se dne 12.12.07 dostavil. Má výpověď byla zaprotokolována. Týkala se mého trestního oznámení ze dne 25.11.07. Zde jsem vypověděl veškeré skutečnosti týkající se mého pátrání po mém synovi. Dle mého názoru byl na jednání policie znát zásah pana Svatoše do vyšetřování. Policie se konečně začala zabývat mými poznatky a přestala je brát na lehkou váhu. Na základě mé výpovědi byl prý do pátrání konečně zahrnut i Pavel Grepl.  Ovšem při další návštěvě policie, tentokrát v Prostějově a Lutíně dne 22. a 23.12.7. nám bylo zdejšími policisty sděleno, že nemají informace o tom, že by Pavel Grepl byl stíhán.

 

Dne 29.12.07 zhruba okolo osmé hodiny ranní zazvonil u dveří kriminalista v doprovodu řadové policistky, a dosti nešetrně mi sdělil „Našli jsme Vašeho syna, Jana Rokose, byl zabit násilnou smrtí, na jeho těle byla nalezena bodná rána, matka i Pavel Grepl byli zadrženi na místě společně s tělem mrtvého chlapce“. Dal mi telefonní číslo na vyšetřovatele v Ústí nad Labem, že prý více informací sám nemá a na tomto místě mi je sdělí. Tato krutá zpráva mi byla sdělena opravdu chladně ze strany policisty, projevil, myslím si, neosobní lítost nad sdělenou skutečností. Bylo mi to řečeno způsobem, jako bych špatně zaparkoval a byla mi sdělena výše uložené pokuty. Další skutečnosti jsou již známé z médií a z vyjádření tiskových mluvčí policie ČR

Zdroj:  http://www.honzik-rokos.estranky.cz

Psycholožka: Vrazi Honzíka nejsou schopni citu, jen se litují

11.08.2008

Ústí nad Labem - /SLEDOVALI JSME ONLINE, FOTOGALERIE/ Proces s Pavlem Greplem a Antonii Staškovou, kteří měli zavraždit pětiletého Honzíka Rokose, začal v pondělí u ústeckého soudu. Dění v soudní síni jsme sledovali online.

13.58 - Soudní přelíčení bude pokračovat také v úterý. Ráno budou vypovídat otec zavražděného Roman Rokos a jeho přítelkyně.

13.50 - K vykopání tří jam (hrobů): psycholožka měla na dotaz soudu uvést, proč v srpnu byla vykopána první jáma a k vraždě došlo až 9. prosince. „V srpnu nebylo řešení situace ještě aktuální, v prosinci, vzhledem k situaci, již ano," uvedla Tůmová. K vraždě došlo proto, že nenávist vůči Rokosovi byla natolik silná, že převážila nad vším.

Pokud v soudní síni oba obžalovaní plakali, pláčí především nad sebou, zdůraznila Tůmová.

13.30 - Ke smrti malého chlapce psycholožka Tůmová uvedla: chlapec musel před svou smrtí prožívat bolesti i psychické útrapy spojené se zraněními. K oběma obžalovaným, především ke Greplovi byl citově vázán a věřil mu. Lze těžko zodpovědět, zda chápal, co mu hrozilo. Doba po bodnutí nožem do prsou, kdy krvácel a plakal, byla pro
dítě velmi bolestná. Co je smrt průměrné dítě chápe kolem věku devíti let.

Tůmová se vyjádřila, že v žádném případě nemohl Honzík říci to, co tvrdí matka před soudem. Honzík prý podle Staškové řekl Greplovi: „Strejdo, kdybys mě miloval, tak bys mě nebodnul." Podle Tůmové to chlapec nemohl říci.

K otázce viny Tůmová řekla, že ani jeden z nich nejsou schopni plnohodnotného citového prožívání jako průměrný člověk. Projevují jenom povrchní emoce, včetně pocitu viny.

13.20 - Kodešová dále uvedla, že oba obžalovaní demonstrují pocity viny, ale vlasně se sebelitovali. Jejich resocializace je obtížná. Nelze jejich protispolečenské jednání v budoucnosti vyloučit. Oba obžalovaní k posudkům nechtěli nic dodat.

Znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie Štěpánka Tůmová o Staškové uvedla: její intelektové schopnosti odpovídají normě, osobnost je výrazně poruchově strukturována, ve smyslu smíšené poruchy osobnosti. Motivace trestného činu obviněné spočívala v tom, že za žádnou cenu nechtěla, aby syn přešel do výchovy svého biologického otce. Její jednání lze hodnotit jako mstu druhému rodiči. Měla ke svému okolí, tak i k mužům, se kterými žila, pouze povrchní egocentricky nastavený vztah. Grepla spíše využívala.

„Oproti Greplovi je osobou inteligentnější, sociálně zdatnější a především dominantnější. Vůči otci poškozeného zaujímá obviněná aktuálně nenávistné postoje. Vůči zavražděnému synovi Janu Rokosovi mluví vřele, ale takových postojů není dostatečně schopna. Obviněná je disponována k pragmatickému zacházení s údaji, což omezuje její věrohodnost. Je schopna vypovídat ve shodě s realitou, pokud tak učinit chce. Je schopna správně vnímat, zapamatovat si a následně reprodukovat prožité. Povahové rysy jsou již fixovány a nelze očekávat větších změn. Velmi těžko lze předpokládat změny v jejím prožívání. Obviněná může být schopna sociálního učení, ale v rozhodující míře pouze ve vazbě na vlastní, úzce egoisticky vyměřené potřeby. Neprožívá pocity viny, problémy vidí ve svém okolí, není dostatečně přístupná korektivním vlivům. Spíše očekávám povrchní, dílčí nebo méně trvalé resocializační efekty směřované ke korekci jejích osobních prožitků a projevů," uvedla psycholožka Tůmová.

Tůmová ke Greplovi uvedla, že intelektové schopnosti obviněného jsou mírně podprůměrné. Osobnost je jednoduše poruchově strukturovaná, a to zvláště v oblasti emocí. Byl manipulován Staškovou a na ní závislý. Proto s ní jezdil a nakonec se i zpoluúčastnil tragédie.

13.05 - Ke Greplovi znalkyně Kodešová uvedla: „Jedná se o simplexní smíšeně poruchovou osobnost (česky řečeno není příliš chytrý), která v době páchání trestného činu netrpěla duševní chorobou ani jinou vážnou duševní poruchou. Rozpoznávací schopnosti obviněného byly zachovány, schopnosti ovládací jen lehce nepodstatně sníženy a to vlivem uvedené poruchy osobnosti.

Partnerský vztah mezi obviněným Greplem a spoluobviněnou Staškovou, především jejich vzájemné postavení v něm a dlouhodobě se vyvíjející situaci, v níž se oba nacházeli, jako zásadní skutečnosti významné na páchání trestného činu.

Obviněný je schopen chápat smysl trestního řízení, je psychosexuálně nezralým jedincem a netrpí sexuální deviací. I přesto, že struktura osobnosti obviněného je vzhledem k věku již pevně dána, je resocializace možná. Ke skutku výraznou měrou přispěly obtížně opakovatelné zevní vlivy. Dissociální a morálně etická výbava osobnosti obviněného však jistý druh protispolečenského jednání v budoucnu nevylučuje. Ale nezajistí ochranu společnosti léčebné opatření, kdy pobyt ve společnosti je z psychiatrického hlediska možný."

13.00 - Soud předvolal po krátké přestávce soudní znalkyni z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie o duševním stavu Věru Kodešovou. Znalkyně uvedla: „Obviněná je jedincem se smíšenou poruchou osobnosti, netrpí duševní chorobou ve vlastním smyslu, psychózou ani jinou duševní poruchou.

V době páchání trestného činu byla obviněná plně schopna rozpoznat společenskou nebezpečnost svého jednání, schopnosti ovládací byly lehce nepodstatně sníženy. Toto snížení je zapříčiněno její poruchou osobnosti. Motiv jednání obviněné nebyl dle znalců chorobný. Motiv jednání je spatřován ve mstě biologickému otci dítěte, kdy motiv vykrystalizoval z vývoje situace v průběhů měsíců po zkratkovitém přisvojení si nezletilého poškozeného po nepříznivém soudním rozhodnutí ve věci svěření do péče.

Obviněná je schopna účasti na trestním řízení. Vzhledem k věku obviněné nelze očekávat zásadní změny osobní charakteristiky. Do jisté míry je schopna sociálního učení, a byť nesnadná resocializace je možná s tím, že lze očekávat spíše jen dílčí efekty. Z psychiatrického hlediska není pobyt obviněné z pohledu nepřítomnosti duševní choroby pro společnost nebezpečný."

12.30 - Na otázku svého obhájce plačící Stašková řekla, že začala žít s Greplem, protože se na rozdíl od otce o Honzíka staral. Na další otázku obhájce Grepla uvedla nejen, že nevěděla o prvních dvou hrobech, ani si nevšímala lopaty v autě, protože nepatří mezi zvědavé lidi. Grepl k výpovědi své přítelkyně uvedl, že ve výpovědi je hodně rozporů, ale nechtěl se konkrétně vyjádřit.

Následovala krátká přestávka před výslechem znalců.

12.20 - Na otázku soudce, proč Honzíka vyndali z jámy, Stašková uvedla: „Chtěli jsme vidět, jak to u jámy vypadá a chtěla jsem ho i vidět." Potvrdila, že 28. prosince 2007 jeli pro Honzíka a vyndali ho z hrobu. O Vánocích řekla u matky Grepla, kde byli na Štědrý den, že je Honzík u kamarádky. „Nechtěla jsem to nikomu říkat, bála jsem se. On říkal (Grepl), že udělá všechno, aby Honzíka a nás hledali co nejdéle," dodala obžalovaná.

12.00 - Soudce připomenul Staškové, že před soudem mluvila o tom, že nevěděla o noži v ruce Grepla, kterým chlapce zabil. Přitom ale policistům řekla v přípravném řízení, že se domlouvali s Greplem, že Honzíka zabije nožem. „Já jsem ale myslela, že to nakonec neudělá," bránila se Stašková.

Matka zavražděného Honzíka také uvedla, že nikdy neříkala, že syna raději zabije, než aby ho dala otci. Popřela, že by to někdy říkala před svým bratrem. Ke své údajné sebevraždě na místě zavraždění Honzíka řekla, že si vstříkla vzduch do žíly, chtěla po Greplovi, aby jí zabil a on prý nemohl, že to již podruhé nedokáže, dodala.

O umírání Honzíka říkala, že těžce zraněný Honzík prý řekl: „Strejdo, nebreč." Grepl měl podle Staškové na to odpovědět: „Já tě Honzíku tak miluji." Honzík prý odpověděl: „Strejdo, kdybys mě miloval, tak bys mě nebodnul."

V soudní síni v tom okamžiku zašuměl mezi přítom

 
Sněhová digitální koulovačka :) <

 

 

NAVRCHOLU.cz