www.jantomes.mistecko.cz

Tyto stránky tu jsou pro výstrahu... Pokračování stránek www.jantomes.estranky.cz

Zajímavosti

23záhad na který lidstvo zatím nezná odpověď-zatím

Co se stane v černé díře s informacemi?

Uvnitř černé díry je gravitace tak intenzivní, že z ní neunikne ani hmota, ani energie. V roce 1975 Stephen Hawking řekl, že něco uniknout přece jen dokáže: nahodilé částice nyní známé jako "Hawkingovo záření".Takže když černé díry pohlcují organizovanou hmotu, co se stane s informací? Prý zůstane uzavřena uvnitř, a když se černá díra vypaří, zničí i ji. To je ovšem paradoxní, protože fyzikální zákony říkají, že informace, stejně jako hmota nebo energie, nemůže být zničena. Hawking si přesto věřil a o své víře dokázal přesvědčit i svého superinteligentního kolegu Kipa Thorna. Avšak Thornův kolega John Preskill zůstával dále skeptický. Tak uzavřeli sázku - o co, to je ve hvězdách. V roce 2004 Hawking ovšem najednou přehodnotil své názory a začal hlásat, že věci, které padají do singularity, nejsou navždy ztraceny. Jejich informace unikne. Přesto dodnes nikdo - snad kromě Hawkinga samého - neumí vysvětlit jak nebo proč. Zřejmě v rámci sázky Hawking obdaroval Preskilla encyklopedií baseballu. Preskill dar váhavě přijal se slovy: "Dokonce i když jsi Stephen Hawking, je možné, že jsi se spletl dvakrát."

Proč zamilovaní "blázní"?

Na vině jsou neurochemikálie, které sytí odměňovací systém v mozku. Spouštěčem může být pohled (nebo vůně) vaší vytoužené a mozek vyloučí látku zvanou dopamin - vaše sexuální touha vzroste. Hladina serotoninu klesne, což způsobí onen pocit "bez tebe nemohu žít". Do toho se přidají spřízněné chemikálie jako oxytocin a vazopresin. No a takovému náporu prostě nemůže nikdo oddolat.

Isaacu, netušíš náhodou, proč ti spadlo jablko na hlavu?

Isaac Newton prvně definoval základní vlastnosti gravitace na konci sedmnáctého století. Tím, že rozřešil tajemství pohybu planety a tahu Země na své obyvatele, položil základy moderní fyziky. To je ale o více než tři sta let později asi tak všechno, co máme: porozumění efektu bez téměř jakékoli znalosti příčiny. Mnoho vědců se domnívá, že gravitaci musí vytvářet nehmotné částice. Pokusy, pomocí kterých by bylo možné prokázat tuto entitu, ovšem nelze provádět za použití současných technologií. Takže zase skončíme asi jenom u jablek.

Proč nerozumíme turbulenci?

Turbulence může zabíjet: náhlá ztráta zdvihu letadla, vzplanutí kapalného paliva uvnitř raketového motoru, sraženiny krve v umělé srdeční chlopni. Když se kapalina nebo plyn pohybují plynule, je to snadné. Změňte ale některé podmínky - rychlost, viskozitu, okolní prostor - a uspořádaný proud se promění ve vířící chaos. Pokud bychom uměli počítačově modelovat fyzikální turbulenci, mohli bychom výsledek těchto modelů použít za účelem sestrojení bezpečnějších a energeticky účinnějších strojů. Problémem je přílišná složitost. Když se proud vody nebo vzduchu změní v turbulenci, skupiny molekul tvoří víry celé škály velikostí. Víry se pak vzájemně ovlivňují zdánlivě nahodilým způsobem. Abychom mohli přesně určit výsledek, museli bychom měřit výchozí podmínky s neproveditelnou přesností. Když nemůžeme předvídat, jak se daný turbulentní systém bude chovat, můžeme ho alespoň zjednodušit. Klíčem je přechodová oblast: přesné místo, kde se plynulý tok hroutí. Turbulenci si tím sice nemůžeme podrobit, inženýrům ale pomáhá přiblížit se k rozumné jistotě toho, že vaše letadlo dosedne na zem v pravý okamžik... a vcelku.

Jaký je smysl nekódované DNA?

Běžná lidská buňka obsahuje až dva metry vláknité makromolekuly DNA. Avšak asi pouhé tři centimetry její délky obsahují kódy pro tvorbu proteinů. K čemu je ten zbytek? Je to odpad, řekl Sydney Brenner - nositel Nobelovy ceny. Nekódující DNA ale musí obsahovat hotové poklady. Pokud by tu byla jen tak, musela by se postupně měnit. Vědci uvažují o tom, že proteiny a normální DNA, která je tvoří, jsou pouze masem a kostmi celého systému. Nekódující DNA se zdá být spíše konstrukčním plánem a kontrolním systémem. Bohužel, protože jsme si uplynulých třicet let mysleli, že je to jen odpad, nyní se teprve učíme, jak ji číst.

Z čeho se skládá vesmír?

Astronomové propichující oblohu výkonnými teleskopy mohou pozorovat nesmírně vzdálené objekty. Tato pozorování jsou důležitá proto, abychom si mohli utvořit představu o historii a evoluci kosmu. Přesto nedokážeme odpovědět na otázku, z čeho se vesmír skládá. Atomy se zabýváme již více než sto let a zhruba v průběhu minulého století jsme zašli ještě dále a identifikovali jsme elektrony a quarky, stejně jako jejich vzdálené příbuzné neutriny, mezony a jiné. Nemáme ale žádné přesvědčivé důkazy o tom, že tyto přísady najdeme v celém vesmíru. Většina vesmíru se skládá z jiné hmoty. Tu nejsme schopni identifikovat navzdory všem úspěchům moderní vědy. Jak to ale víme? Astronomové po celá staletí pozorují gravitační projevy hmoty systémů, jakými jsou galaxie a jejich kupy. Přišli na to, že gravitace, kterou tato tělesa projevují, nedokáže vysvětlit způsob, jak se pohybují. Výsledky pozorování mohou být vysvětleny, jedině pokud budeme předpokládat množství další hmoty, která nevydává světlo (viditelné, rentgenové, infračervené nebo jiný druh), a je proto neviditelná teleskopům. Prostřednictvím detailních kosmických měření vědci navíc objevili, že tzv. temná hmota se nemůže skládat z těch samých elektronů, protonů a neutronů, které tvoří vše, co známe my. V roce 1990 dvě skupiny vědců v průběhu pozorování vzdálených supernov změřili, jak se rychlost rozpínání vesmíru v průběhu času změnila.

Téměř každý předpokládal, že rychlost rozpínání vesmíru se bude zmenšovat díky neoblomnému tahu gravitace. Výsledky pozorování obou skupin však svědčily o opaku. Vesmír se rozpíná stále rychleji. Něco ho musí tlačit od sebe - Einsteinova obecná teorie relativity má naštěstí vhodného kandidáta: jednotná, rozprostřená energie šířící se vesmírem se může chovat jako antigravitační síla. Protože tato energie nevydává žádné světlo, nazýváme ji temnou energií. Některé studie se snaží analyzovat částice, které na Zem dopadají z vesmíru. Jiné se chystají analyzovat kolize protonů pohybujících se extrémně velkou rychlostí. Tento experiment má potenciál stvořit temnou hmotu v laboratorních podmínkách. Propočty ukazují, že kdyby její množství bylo o trochu větší, vesmír by se rozletěl takovou rychlostí, že by život nemohl existovat tak, jak ho známe.

Co způsobilo dobu ledovou?

Víme, že malé doby ledové nastávají každých dvacet až čtyřicet tisíc let a že velké doby ledové přicházejí zhruba každých sto tisíc let. Nevíme ale proč. V současnosti platná teorie předpokládá, že nepravidelnosti v oběžné dráze Země mění množství energie, které planeta absorbuje. To vede k náhlému ochlazování. Výkyvy v oběžné dráze ovlivňují ovšem sluneční energii pouze o jedno procento - příliš málo na to, aby způsobily velké klimatické změny. Co funguje jako zesilující činitel? Studium ledovců a dna moří ukazuje, že růst a pokles teploty je úzce spojen se změnami v koncentraci skleníkových plynů. Je to ale starý známý problém: vejce a slepice. Jsou vzestupy a poklesy oxidu uhličitého příčinou klimatických změn, nebo jejich důsledkem? Potřebujeme vědět, proč množství skleníkových plynů kolísalo před érou lidstva, a my to prostě nevíme.

Proč se některá nemoc mění v pandemii?

Pandemie - hromadný výskyt infekčního onemocnění. Proč ne. Koneckonců bakterie chtějí jen to, co chceme my všichni: rozšířit své geny. Za úspěch ve světě bakterií se počítá nakažení ohromného počtu lidí, rozmnožení se a poté nakažení ještě většího počtu lidí. Úspěch mikrobu závisí na chování jeho obětí. HIV miluje promiskuitní, ale přitom pruderní skupinu lidí - tedy ty, kteří rádi provozují sex, ale neradi hovoří o kondomech. Virus Ebola se také přenáší přímým stykem s infikovanými tělesnými tekutinami, jako je krev nebo sliny. Díky tryskovým letadlům je lidská populace vystavena většímu nebezpečí rozšíření nákazy. Nikdo však neumí předpovědět, kdy se něco takového stane. Takže si nezapomeňte umýt ruce.

Proč nám nemohou znovu narůst části našich těl?

Uřízněte si prst a je navždy pryč. Když však uříznete nohu mlokovi, naroste mu nová. Vědci už dlouho hledají způsob, jak obnovit poškozenou tkáň zničenou nemocí, zraněním nebo stárnutím. Velmi rádi by věděli, proč my, lidé, neumíme to, co obojživelník. Když je mlok zraněn, jeho kůže, kosti, svaly a krevní cesty se vrací do původního stavu. Zformují porézní hmotu - blastem. Je to jako kdyby se buňky vrátily v čase a potom znovu sestavily nový orgán nebo končetinu. Zdá se, že my máme v zásadě ten samý program vepsaný do našich genů: jako embryím nám bez problémů rostou nohy, plíce a tak dál, a dokonce i když jsme dospělí, jeden druh buněk v našem nervovém systému se umí obnovit. Podobnou flexibilitu vykazují i buňky v našem žaludku. Bohužel ve většině ostatních případů se zdají být způsoby naší regenerace zablokované. Důvodem by mohlo být to, že rapidní dělení buněk nutné k růstu nového údu může našemu tělu připadat jako nekontrolovatelné rakovinové bujení. Naše dlouhověkost nás činí náchylnými k nahromadění změn DNA, takže jsme si vyvinuli molekulární brzdy, abychom udrželi nádory na uzdě. Vědci tak budou muset přijít na to, jak potlačit zábranné signály, aniž by se rozpoutalo zhoubné běsnění.

Jak mozek propočítává pohyb?

Robotika, medicína, neurofyziologie a fyzika jsou pouze některé z oborů, které studují, jak mozek dává zvířatům ucelené motorické schopnosti. Jak jinak pomalý mozek (položte svou ruku na rozpálenou plotnu a bude to trvat celé milisekundy, než ucítíte žár) zpracovává vizuální vjemy, propočítává polohu a odhaduje dráhu, aby umožnila ještěrčímu jazyku uchvátit mouchu, psovi chytit letící míček nebo lidské ruce zachytit padající skleničku? V těle jsou tisíce svalů a šedá kůra mozková zkrátka v žádném případě nemůže "přemýšlet" o pohybu. Podle některých vědců se zdá, že mozek vytváří vnitřní model fyzického světa, poté, jako důmyslný joystick, kopíruje zamýšlené pohyby na tomto modelu. Celé se to odehrává v kódu, který současná věda musí prolomit. Velikost mozku tu přitom nehraje roli - i mozek kočky dokáže modifikovat ty nejsložitější pohyby, zatímco je provádí.

Proč umíráme, jestliže umíráme?

Pokud fyzikům položíte otázku, proč věci umírají, žádný z nich nebude váhat ani vteřinu: Je to druhý zákon termodynamiky. Cokoliv, ať je to minerál, rostlina, zvíře, porsche, mitrální chlopeň, nebo protein v buněčné stěně, se jednou zhroutí. Jak něco takového vypadá, když se to stane v lidském organismu - to je otázka pro biology. Možná to je zničení DNA volnými radikály nebo poškození chromozomů. Telomery, jak se jim říká, se zmenšují s každým buněčným dělením. Když se zmenší na určitou mez, nastane buněčná sebevražda nebo smrt buněk. Nejlepší vysvětlení ovšem mají ekologové. Délku života počítají poměrně neotesaným způsobem. Čím větší živočišný druh, tím pomalejší energetický systém. Čím pomalejší metabolismus, tím delší život. Pokud zvednete myš za ocásek, celá se bude chvět, jak její srdce rychle bije, zatímco srdce plejtváka obrovského je jako pomalý metronom.

Oba druhy mají vyměřen zhruba stejný počet úderů - sto milionů. Myš spotřebuje svůj počet úderů za dva roky, plejtvák za osmdesát let. "Všechna živá stvoření mají zhruba stejné množství energetického života," říká ekolog Brian Enquist. Zatímco mnohé živočišné druhy předčí člověka co do počtu, málokterý ho předčí délkou života. Jak to, že žijeme tak dlouho? Rozdíl délky našeho života lze podle Enquista vysvětlit velikostí našeho mozku nebo ještě lépe tím, kolik času a energie člověk potřebuje pro růst mozku ve vztahu ke zbytku těla. Není si ale jist tím, proč se plýtvání energií na tvorbě mozku projevuje enormní délkou našich životů. (Je mu sedmatřicet let, má dalších zhruba šestatřicet let, aby na to přišel.)

Proč se póly převracejí?

Před osmi sty tisíci lety by střelka kompasu ukazovala k jihu. Ještě více zpátky v čase by ukazovala k severu. Důkazy o takovém převracení pocházejí z proudů lávy a z trhlin v oceánském dně. Víme, že jak se Země otáčí, tekutý kov v jejím žhnoucím jádru víří, čímž vytváří elektromagnetické pole. Změny v pohybu zemského jádra mohou změnit polaritu tohoto pole, což trvá asi sedm tisíc let od okamžiku, kdy celý proces převracení začne. To se děje dvakrát nebo třikrát za milion let. Nikdo ale neví, jak to probíhá. Někteří vědci věří, že póly pomalu cestují z jednoho konce na druhý, jiní předpokládají, že magnetické pole zhasne a potom se znovu objeví s opačnou polaritou. A co je spouštěčem? Nevědí.

Odkud pochází život?

Teorie přirozeného výběru vysvětluje, jak se již existující organismy vyvinuly v odpovědi na změny svého životního prostředí. Darwinova teorie nám ale nic neříká o tom, jak organismy vznikly. Celá záležitost se stala postupem času ještě tajemnější. Život se vyvinul v přírodním systému bez pomoci. Potom by mělo být tedy možné, abychom ho stvořili v laboratořích. Žádný takový pokus se ale dosud nezdařil. Známý pokus podnikl Herold Urey se Stanleym Millerem v roce 1952. Smísili prvky, o kterých se předpokládá, že se nacházely v prvotní atmosféře Země, a vystavili je elektrickému napětí, aby simulovali světlo. Ve zkumavkách se samy ustavily aminokyseliny, ale žádný život z nich nevzešel.

Ukázalo se, že základní stavební prvky života pocházejí z mnoha přírodních procesů, dokonce plují v ohromných mračnech ve vesmíru. Nevíme ale, jak se z nich rodí život, nevíme, jak ve svých prozatímních formách dokázaly tyto prvky odolat mrazu nebo horku v krutých podmínkách, které panovaly na Zemi. Někteří vědci podporovali hypotézu, že jakási neznámá "polévka" z přírodních chemikálií se byla schopna zorganizovat a oživit pomocí přírodních mechanismů, které již neexistují. Jiní předpokládají, že život vznikl na dně moří okolo průduchů, kde teplota a tlak nastartovaly chemické procesy. Další přišli s myšlenkou, že koncepce života se uskutečňuje prostřednictvím dosud neznámého přírodního zákona. Byl to tedy bůh, nebo jiná vyšší bytost, kdo stvořil život?

tady jsou..... první část


Proč nejsme schopni předpovídat počasí?

Dokážeme předvídat počasí na týden dopředu, ale vytvořit počítačový model, který by nám řekl, jak bude za deset let? V roce 1961 meteorolog Edward Lorenz udělal počítačovou simulaci počasí a rozhodl se zaokrouhlit několik desetinných míst u jednoho z parametrů. Toto zaokrouhlení kompletně změnilo modely počasí. Dnes se tomu říká motýlí efekt: Když v Brazílii mávne motýl křídly, v Texasu z toho vznikne tornádo. Lorenzovo zjednodušení pomohlo nastartovat teorii chaosu a meteorologové jsou od té doby přímo posedlí tím, aby do svých modelů zadali co možná nejpřesnější data. Bohužel, dokonce ani ta největší přesnost nezaručí spolehlivost dlouhodobých předpovědí. Aby toho byli klimatologové schopni, museli by rozumět třeba tomu, jak na sebe vzájemně působí atmosféra s oceánem.

Je čas jen iluze?

Platon argumentoval, že čas je neměnná veličina. Galileo Galilei se zahloubal do filozofie času a přišel na to, jak přesně vyjádřit čas graficky. Albert Einstein řekl, že čas je jen jiný rozměr. Přidal tak čtvrtý rozměr ke třem známým, v jejichž rámci se pohybujeme v každodenním životě: nahoru - dolů, ze strany na stranu, dopředu - dozadu. Prohlásil, že paradoxně čím rychleji se pohybujeme, tím pomaleji se čas odvíjí. Do krajnosti dovedený výklad této teorie znamená, že minulost, přítomnost a budoucnost jsou pouhým výplodem naší představivosti. Toto zdání vytvořily naše mozky proto, aby to nevypadalo, že se všechno děje najednou. Einsteinovo pojetí jednotného času ale funguje lépe na papíře než ve skutečnosti.

Jak došlo k vývoji lidského jazyka?

Zvířata vydávají zvuky, mnohé z těch zvuků přenášejí informace. Lidská řeč ovšem zůstává nepřekonaná díky své složitosti, rozvinuté jazykové skladbě a gramatice a také pro svou schopnost artikulovat abstraktní pojmy. Podle názoru experimentálního psychologa Stevena Pinkera je nám řeč dána geneticky. Lidský jazyk se prý vyvinul před dvěma sty tisíci let, kdy nám rané lidské bytosti, které zdatně komunikovaly, pravděpodobně předaly své geny. (Ve skutečnosti dokázaly asi lépe křičet hrůzou, když je požíral šavlozubý tygr, než aby si byly schopny efektivně sdělit plán útěku.) Dalším důkazem je to, že lidé s určitou genetickou poruchou mají specifické těžkosti s řečí a gramatikou. Jiní vědci ovšem argumentují, že mluvené slovo je ve skutečnosti výsledkem plánování, paměti a logiky. Podle nich neexistuje nic jako "jazykový gen". Jazyk je kulturním výdobytkem jako písmo. Například Luc Steels postavil roboty s několika znaky obecné inteligence, do jejich softwaru ovšem nepřidal jazykový modul. Roboti si pak sami vyvinuli jazykovou skladbu a gramatiku připomínající lidský jazyk.

Jak oplodněné vajíčko ví, že se z něho má vyvinout člověk?

Představte si, že na prázdné pole umístíte maličkou černou krychli. Ta najednou začne vytvářet kopie sebe samé - jednu, dvě, osm, šestnáct. Množící se krychle vytvářejí struktury - ohrazení, klenby, trubky. Některé trubky se změní v dráty, PVC roury, konstrukční ocel, dřevěné čepy. Ze shluků krychlí se stanou stěnové desky a dřevěné obložení, koberec, skleněné okenní tabulky. Dráty se začnou spojovat do nesmírně složité sítě. A nakonec na poli stojí mrakodrap o sto podlažích. Toto je ve zkratce proces, kterým si projde oplodněná buňka od okamžiku početí. Jak tahle krychle věděla, jak vytvořit mrakodrap? Jak ví buňka, jak stvořit člověka (nebo jakéhokoli jiného savce)? Dříve se biologové domnívali, že buněčné proteiny přenášejí informace. Nyní se proteiny zdají být spíše jednotlivými cihlami a kameny - tedy k ničemu bez stavebního plánu a zedníka. Informace, jak stvořit organismus, musí být vepsána do DNA buňky, nikdo ale ještě nepřišel na to, jak ji číst.

Co se skrývá v zemské kůře?

Víme, že zhruba 6400 kilometrů pod povrchem naší planety se nachází železná koule velikosti Měsíce. Víme také, že stojíme asi na 2900 kilometrech horniny, která tvoří zemskou kůru a plášť. Co je ale mezi pláštěm a železnou koulí? Je to vířící oceán záhadné kapaliny. Vědci si nejsou jisti jejím složením ani tím, jak reaguje s materiálem, který ji obklopuje. Jistě víme pouze to, že v oceánu je mnoho železa. Z čeho se ale ještě skládá? Někteří vědci věří, že zemské jádro obsahuje také mnoho vodíku a síry. Jiní tvrdí, že další důležitou součástí je kyslík, jenž pochází z horniny v té části pláště, která ohraničuje tekuté jádro. Větší znalost žhavé směsi by přinesla mnoho důležitých poznatků o tom, jak se Země formovala a jak vysoká teplota a konvekce působí na tektoniku planety. Více informací by pomohlo vyřešit také další problém: zdali vnitřní jádro roste. Pokud by tomu tak bylo, mohlo by nakonec pohltit roztavený kov, který ho obklopuje, a odstranit tak magnetické pole Země.

Jak může pozorování ovlivnit výsledek?

Když vědci provádí pokus, vyhodnocují výsledek procesu, do kterého nesmí zasahovat - jejich pozorování musí být objektivní. To je ve skutečnosti mnohem složitější. V roce 1927 zformuloval Heisenberg základní princip kvantové mechaniky, podle kterého je nemožné přesně změřit polohu částice a její hybnost zároveň. Podle tohoto principu je přesnost měření v mikrosvětě omezena. Ve světě klasické mechaniky je možné určit polohu a hybnost (rychlost x hmotnost) v každém časovém okamžiku současně. Podle principu neurčitosti je v mikrosvětě nemožné přesně zjistit polohu a hybnost elektronu. Je to dáno vlastnostmi přírody. Pokud budete chtít určit hybnost, ztratíte veškerou informaci o poloze, a naopak. Princip reflektuje dualitu vlna - částice. Zatímco poloha je částicová vlastnost, vlna se spojitě rozprostírá v prostoru. Pokud tedy měříte polohu elektronu, bude se chovat jako částice. Nemůžete tak už změřit jeho vlnové vlastnosti, co je právě hybnost. Polohu určíte například tím způsobem, že vyšlete foton, aby se srazil s elektronem. Při srážce se ale elektron rozprskne, jako když rozstřelíte koule při biliáru. Heisenbergův princip neurčitosti praví, že čím více toho víme o jedné veličině, tím méně toho můžeme zjistit o druhé. Fyzici nemají žádný problém s nesouladem vlnově-částicové duality. Tato dvoukolejnost vyvolává další otázku: pokud nějakou událost nebo věc nepozorujeme, ani se nestala. To, co se může stát v budoucnosti, je množstvím pravděpodobnostních funkcí, které čekají na to, až je někdo zaznamená. Možná zde ani tento článek nebyl, dokud jste nenalistovali tuto stránku.

Kde jsou mé klíče?

Většina mozků dokáže pracovat s pěti až devíti krátkodobými vzpomínkami najednou. Novější informace - telefonní hovor! zmrzlina! - mohou vykopnout předchozí vzpomínku pryč z paměti dříve, než se zařadí do dlouhodobé paměti. A co je ještě horší, nové vzpomínky mají tendenci splývat s těmi stálými. Zaneřáďují tak paměť našich rituálních činností. Vědci říkají, že je velmi snadné zaměnit jednu rutinní činnost za jinou. Takže své klíče hledejte tam, kam si normálně dáváte peněženku. Když to nepomůže, podívejte se do auta, zkontrolujte polštáře na pohovce, zámek ve dveřích a vaši kapsu. S největší pravděpodobností na ně právě nyní koukáte.

Jak mohou komunikovat malé částice?

Jednou z bláznivých představ ve světě velice bláznivé kvantové mechaniky je ta, že dvojice vnitroatomárních částic se může občas vzájemně proplést. To znamená, že jedna neustále ovlivňuje druhou bez ohledu na to, jak jsou vzdálené. Jedná se o tak bizarní jev, že okolo roku 1930 Einstein označil tuto ideu jako "strašidelnou činnost na dálku". V roce 1997 vědci provedli pokus. Oddělili dvojici propletených fotonů a vystřelili je skrze kabely z optických vláken do dvou míst vzdálených asi deset kilometrů. Jeden foton polarizovali do určitého kvantového stavu, druhý foton zaujal opačnou pozici za méně než pět triliontin vteřiny - to je téměř sedmkrát rychleji, než by mezi oběma fotony mohlo cestovat světlo. Samozřejmě, podle teorie relativity nic necestuje rychleji než světlo, ani informace mezi dvěma částicemi. Dokonce i ty nejlepší teorie, které se pokoušejí vysvětlit problém propletených částic, se zdají být pošetilé. Jedna z nich například navrhuje, že signály se vrací zpět časem.

Jak působí placebo?

Tor Wager si vydělává na živobytí tím, že způsobuje lidem bolest. Pracuje jako psycholog na Kolumbijské univerzitě. Dává lidem elektrošoky, aby mohl studovat placebo efekt. Tento efekt je jednou z největších záhad moderní medicíny. Wager se skupinou svých kolegů pouštěl v průběhu jednoho experimentu velké dávky elektrické energie do zápěstí čtyřiadvaceti pokusných subjektů. Potom výzkumníci potřeli zápěstí subjektů neutrálním krémem, řekli jim ovšem, že působí proti bolesti. Když je potom vystavili elektrickým šokům, osm subjektů prohlásilo, že je to bolelo mnohem méně. Nápad, že by neškodný roztok mohl redukovat bolest, se zdá být pozoruhodný. Nyní mohou mít placebo náhrady stejný efekt jako moderní medicína. Studie ukazují, jak třicet až čtyřicet procent pacientů hlásí zlepšení poté, co užívají neúčinné pilulky. Zlepšení se týká pacientů s celou šíří diagnóz od deprese přes vysoký krevní tlak až po Parkinsonovu chorobu.

Dokonce i falešná operace může dělat zázraky. Během současné studie lékaři provedli artroskopickou operaci kolene u skupiny pacientů, kteří trpěli artritidou. Během těchto operací jim vyčistili a vypláchli kolenní klouby. Pacientům z jiné skupiny udělali na koleni malé řezy, které vypadaly jako pooperační jizvy, poté jim kolena jen obvázali. Pacienti z obou skupin shodně hlásili úlevu od bolesti. "Pokud vím, placebo efekt ještě nikdy nikoho nevzkřísil z mrtvých," říká profesor Howard Brody, "placebo efekt má ale do určité míry pozitivní vliv na naprostou většinu diagnóz." Jak je možné, že má placebo efekt takový účinek? Nikdo neví. Vědecké studie nám ale přece jenom něco odhalily. Když dostáváme bolest utišující placebo, naše mozky dokáží uvolnit chemikálie, která mají podobný účinek jako morfium. Tomuto psychologickému mechanismu však vědci začali rozumět teprve nedávno.

Během svého zásadního experimentu s elektrickými šoky Wager použil MRI, aby mohl sledovat mozkovou aktivitu pokusných subjektů. Když člověk věděl, že se blíží bolestivý stimul, mozek se zaktivoval v oblasti, která je využívána pro vysokoúrovňové myšlení. Když výzkumníci aplikovali placebo krém, šedá kůra mozková se zaktivovala v té samé oblasti ještě intenzivněji. To naznačuje, že pokusný subjekt předpokládal úlevu od bolesti. Když přišel elektrický šok, pacienti vykazovali sníženou aktivitu v té části šedé kůry mozkové, kde je mnoho neuronů citlivých na bolest. Tento druh výzkumu může jednoho dne vést k novému způsobu léčby. Mysl bude pomáhat tělu. Do té doby se budou názory lékařů rozcházet. Někteří se domnívají, že je neetické, aby lékař prováděl falešné zákroky nebo podával pacientům léky bez účinných látek. Přece jen ti nejlepší lékaři dosud využívali pouze jednu formu placeba: studie ukázaly, že péče autoritativního, a přesto starostlivého lékaře může mít na pacienta vysoce léčivý účinek. Příležitostné podávání cukrovinek namísto různých medikamentů ale možná není zas až tak úplně špatný nápad.

Je možné cestování v čase?

Odpověď zní ano. Je jen důležité vědět, co si musíte vzít s sebou, když cestujete do minulosti: hůl na obranu před jeskynním mužem a vědecký časopis, abyste jím mohli ohromovat lidi. A fotografie vašich předků, abyste je včas poznali a náhodou je nezastřelili. Když cestujete do budoucnosti, bude se vám hodit sprej proti příšerám, paruka z peří a na tělo přiléhající kostým (v krémové barvě a se zlatým proužkem - je sice drahý, na druhou stranu v něm budete vypadat, jako že pocházíte z vyšší kasty, což má tu výhodu, že vás hned tak někdo nebude chtít zabít nebo sníst).

Zdoj:http://zlobiva-holka.blog.cz

Visuté zahrady Semiramidiny

.

.

Nacházely se v zemi, kde byl podle bible pozemský ráj, v pohádkové zemi, kterou známe z Tisíce a jedné noci; v jejím hlavním městě, v Babylónu, který zmizel z povrchu země, když se stavěly základy Říma, ale znovu povstal v nemenší nádheře, aby se nakonec změnil v příbytek zvířat a cíl archeologů. Babylón disponoval i dalšími stavebními skvosty, které by mohly aspirovat na zařazení mezi divy světa - byla to monumentální Mardukova cesta, trojité babylónské hradby a babylónská věž.

Tato země měla mnoho jmen ve své historii, ale jedno jí trvale zůstává - Mezopotámie. Dali jí ho Řekové a znamená Meziříčí, podle její polohy mezi Eufratem a Tigridem. Tyto řeky se dnes asi 150 kilometrů před ústím do Perského zálivu slévají ve veletok Šatt el-Arab. Ve starověku ústily každá zvlášť a moře zasahovalo asi o 100 kilometrů hlouběji do pevniny.

Když Hérodotos toto město navštívil, bylo už jen odleskem své moci a slávy. Roku 539 př. n. l., tedy necelých sto let před Hérodotem, do něj s velkou armádou vstoupil perský král Kýros a zbavil posledního novobabylónského vládce trůnu. Novobabylónská říše byla pouhým stínem říše starobabylónské - dávno zničené nájezdníky ze severu a přičleněné pak k asyrské říši. A také starobabylónská kultura byla dědičkou kultury ještě starší, jejíž kořeny sahají až k dobám, ze kterých se nám zachovaly první historické zprávy o lidském pokolení.

Za největší div se ve starověku považovaly visuté zahrady Semiramidiny. Ne hradby, které byly jen gigantické, ne věž, která byla jen kolosální, ne Mardukova cesta, která byla jen monumentální, ale dílo, které se honosilo všemi těmito přívlastky a kromě toho i "rozkošnou líbezností". V novověku se tyto zahrady, podobně jako bájná Trója, považovaly za výtvor básnické fantazie. Svůj díl na tom má i zachovaný podrobný životopis Semiramis od Ktésia (řecký dějepisec, žijící kolem roku 400 př. n. l., osobní lékař perského krále Artaxerxa II.), který pak téměř doslovně zopakoval Diodóros Sicilský (řecký historik z 1. století př. n. l.), kde je líčena jako polomytická postava.

Za dávných dob bylo v Sýrii město Askalón a u něho hluboké jezero, na jehož břehu měla chrám bohyně Derketa, svým fyzickým vzhledem ryba s lidskou hlavou. Bohyně lásky na ni zanevřela a způsobila, že se zamilovala do obyčejného mladíka z lidského plemene. Když se pak Derketě narodila dcera, ze zlosti nad svým nerovným svazkem mladíka zabila a vrhla se do moře. Děvčátko zachránili holubi, křídly je zahřívali, v zobáku mu nosili mléko, a později sýr. Pastýři, kterým byly podezřelé vyklované dírky v jejich sýrech, holuby sledovali a našli překrásné dítě. To odnesli ke královskému dobytčímu inspektorovi Simovi. Ten holčičku přijal za svou, dal jí jméno Semiramis - což v syrštině znamená holubice - a vzorně ji vychoval. Jako panna vynikala krásou nad všemi pannami a není tedy divu, že si ji při služební cestě do tamějšího kraje všiml Onnés, první královský rádce a nejvyšší inspektor, a zamiloval se do ní. Požádal o její ruku, učinil ji svou právoplatnou manželkou a odvedl ji do Ninive, kde mu dala dva syny.

Pak začala válka se sousední Baktrií a s ní i strmý vzestup Semiramidiny kariéry. Do vlasti přicházely zprávy o mnoha vítězstvích, jen hlavní město nepřítele stále odolávalo. Onnés, který se výpravy účastnil a vzhledem ke své funkci toho asi na práci moc neměl, si do pole pozval svou krásnou a moudrou ženu. Nejdříve si dala ušít šaty na cestu, ale nebyly to šaty jen tak ledajaké. Za prvé byly tak elegantní, že jejich střih později určil módu celé tehdejší společnosti a za druhé byly ve stylu, který bychom dnes nazvali unisex, protože se nedalo poznat, zda je v nich muž nebo žena.

Po příjezdu na frontu Semiramis prozkoumala situaci a zjistila, že král Ninos vždy útočí na slabší stranu opevnění, což sice odpovídalo taktickým zásadám, ale Semiramis jako žena nebyla zatížena odbornými znalostmi válečníků. Vybrala si dobrovolníky a zaútočila na silnější stranu opevnění, kde bylo jen málo obránců. Využila momentu překvapení, lehce je přemohla a donutila město ke kapitulaci. Král obdivoval její udatnost. Nejdříve ji hojně obdaroval, pak se do ní pro její krásu zamiloval a přemlouval jejího manžela, aby mu ji dobrovolně odstoupil a výměnou za ni mu nabízel svou dceru Sosanu. Když se však Onnés tvářil neochotně, pohrozil mu král Ninos, že mu dá vypíchnout oči, protože je slepý k rozkazům svého pána. Onnés, sžíraný strachem z hrozeb a láskou k manželce, se z toho zbláznil a oběsil se. To byla cesta, kterou se Semiramis dostala ke královské hodnosti. Ninos jmenoval v Baktrii loutkovou vládu, zabezpečil své hranice a vrátil se do Ninive, kde mu Semiramis porodila syna Ninia.

Po králově smrti převzala moc sama a nikdy se již neprovdala, ač se o ni ucházelo mnoho princů z Ninive. Rozhodla se převýšit slávu svého manžela a založila na Eufratu nové město Babylón, postavila kolem něj hradby a přes řeku most - to vše za jediný rok. Potom v okolí vysušila močály a ve městě postavila velkých chrám s věží, kde Chaldejci konali pozorování hvězd. Dala zhotovit Mardukovu sochu, postavila mnoho jiných chrámů a měst, a pak se vydala do války proti Médii. Odtud se pak vypravila do Persie, potom do Egypta, Libye a Etiopie a všude slavně zvítězila. Pouze v Indii se jí nedařilo, ztratila tři čtvrtiny armády a po zranění ramene, které jí způsobil šíp, se vrátila do Babylónu, kde se objevila nebeská znamení, že ve válce nemá pokračovat. Dále již vládla v míru. Když její syn usoudil, že Semiramis již vládne dost dlouho, pokusil se ji za pomoci jednoho eunucha připravit o život. Semiramis byla dosti moudrá na to, aby pochopila, že největší umění velkého herce je včas odejít ze scény a odevzdala vládu synovi. Pak vyšla na balkón, změnila se v holubici a odletěla rovnou do nesmrtelnosti.

Zachovala se i realističtější verze Semiramidina životopisu. Podle řeckého spisovatele Athénaia z Naukratidy byla původně "bezvýznamnou dvorní dámou u kteréhosi asyrského krále", ale přitom "velkou krasavicí, která svým půvabem získala královu lásku". Když se s ní oženil, "přemluvila ho, aby jí na pět dní přenechal vládu. Jakmile se chopila žezla a oděla se do královského roucha, uspořádala velkou hostinu, na které získala vojevůdce a všechny hodnostáře pro své úmysly; den poté se už dala lidem a urozenými muži oslavovat jako královna a svého manžela uvrhla do vězení. Tak se dostala odvážná a podnikavá žena na trůn a udržela se na něm do vysokého věku, přičemž dokázala mnohé velké činy".

Semiramis byla historickou osobou a její jméno známe ze seznamů asyrsko-babylónských králů ve formě Šammuramat. Kromě ní se zachovaly zmínky o několika dalších Semiramidách. O jedné z nich Hérodotos píše, že žila o pět lidských věků dřív než druhá babylónská královna Nitókris, tj. v polovině 8. století př. n. l. Jiní dějepisci nazývají Semiramidou Atossu, dceru a spoluvládkyni krále Belocha z konce 8. století př. n. l., další pak Nitókris, manželku krále Nabukadnesara II.

Semiramis je řecké jméno asyrské královny Šammuramat, původem z Babylónie, manželky krále Šamšiadada V. Po jeho smrti vládla za nezletilého syna (809 - 806 př. n. l.), potom spolu s ním. Podle jedné verze dala visuté zahrady v Babylóně, patrně střechovité konstrukce s umělým zavlažováním, sama postavit; podle jiné je dal zbudovat její manžel, protože se jí stýskalo po horách jejího dětství. Zdá se však, že dílo je pozdějšího původu, ze šestého století př. n. l., z doby vlády Nabukadnesara II.

Muž, který je vykopal, se jmenoval Robert Koldewey (1855 - 1925). Narodil se v Blankenburku, studoval architekturu, archeologii a dějiny umění v Berlíně, Mnichově a ve Vídni, pak obeplul a prozkoumal Řecko, zkusil archeologické štěstí na ostrově Lesbos, v sicilském Selínúntu a v Sýrii. Byl by se rád věnoval archeologii, ale protože musel z něčeho žít, přijal místo učitele na průmyslové škole a přednášel tam - kanalizaci. Z tohoto zaměstnání a z přípravy knihy o dějinách kanalizace ho vytrhla nabídka ředitele berlínských muzeí, aby zabořil rýč do trosek Babylónu. Přijal a 1. března 1899 začal v městě kopat. Kopal devatenáct let a vynesl Babylón z mlhy biblických legend do světa skutečnosti.

Jednoho dne pod pětimetrovým nánosem hlíny a suti na pahorku Kasru, který v sobě skrýval trosky "Jižní pevnosti" s královským palácem, objevil Koldewey klenby - první klenby, které se do té doby v Mezopotámii objevily. Sloupy, které klenby podpíraly, byly z kamene, což byla další zvláštnost, neboť kámen byl v mezopotámské architektuře vzácností - stavělo se z pálené hlíny. Do třetice našel stopy po hluboké zděné studni s jakousi trojitou spirálovitou šachtou. Štěstím bylo, že se Koldewey zabýval i dějinami kanalizace, jinak kdo ví, zda by se na účel stavby přišlo. A tento architekt, básník, archeolog a historik kanalizace (kombinace, která se snad vyskytla jen u jednoho člověka na světě), muž, kterého pověřila berlínská muzea vykopávkami, přišel na myšlenku, že by se snad mohlo jednat o legendární visuté Semiramidiny zahrady.

Takto zahrady popisuje Strabón, řecký historik a zeměpisec (64 nebo 63 - cca 21 př. n. l.): "A tak se tato hradba, stejně jako visutá zahrada, počítá mezi sedm divů světa. Zahrada tvoří čtverec a každá jeho strana měří čtyři plenthra", tj. asi 120 metrů. "Drží se na klenbách spočívajících na podstavcích z kvádrů, postavených na sebe jako kostky. Podstavce jsou naplněny hlínou, takže v nich mohou růst i největší stromy. Zhotoveny jsou z pálených cihel spojených asfaltem, asfaltem jsou zality i oblouky a pilíře z kamenných kvádrů. Nejvyšší plošina má stupňovité terasy a na těchto terasách jsou spirálová čerpadla, jimiž určení dělníci neustále čerpají vodu z Eufratu. Tato řeka teče totiž středem města v šíři jednoho stadia a zahrada je vedle řeky."

Ale celá krása Babylónu, všechny jeho divy se proměnily v trosky. Neučinil tak žádný dobyvatel, město zemřelo přirozenou smrtí, před níž jej neochránily ani impozantní hradby, pro tehdejší techniku prakticky nedobytné. Za Alexandra Velikého byl Babylón ještě půlmiliónovým městem, za Seleukovců v něm bydleli potomci "vládců čtyř stran světa", za Parthů potomci jejich služebníků, za Sasánovců ubozí rolníci a pastevci a za bagdádských kalifů tu přespávali jen kočovní beduíni. Po příchodu Turků se Babylón změnil v trosky, jejichž zbytky se používaly jako sklad volně dostupného stavebního materiálu až do moderní doby.

I když jiné stavby překonávaly visuté zahrady velikostí a nákladností, visuté zahrady nad nimi vynikaly originalitou, jedinečností, technikou, odvážností stavby a důmyslností čerpacího zařízení a v neposlední řadě také krásou. Irácká Památková správa dala roku 1964 Semiramidiny visuté zahrady v Babylónu rekonstruovat, po postavení základů však práce pro nákladnost přerušila

Artemidin chrám v Efesu

.

Úvodní slova si vypůjčím od Filóna: "Chrám Artemidy Efeské je jedinečným příbytkem bohů na zemi. Kdo ho jednou spatřil, přesvědčil se, že nebe a země si tu vyměnily místo a že svět nesmrtelných bohů se tu přestěhoval z nebe na zem." Tak začíná spisovatel popis stavby - bohužel je to poslední strana jeho knihy, která se nám zachovala, takže při rekonstrukci podoby Chrámu musíme vycházet z jiných zdrojů.

V Efesu vzniklo první větší město asi v 12.nebo 13.století před n.l. Výstavným městem se Efesos stal tak asi v 8.-7.století před n.l. a spolu s Milétem a Halikarnássem stál v čele hospodářského i kulturního rozvoje Řecka - Athény ještě zdaleka nebyly tak vpředu jako za "zlaté doby." Někdy kolem roku 650 před n.l. svrhli Efesané posledního krále a nastolena byla tyranida. O sto let později si Efesos fakticky podmanil lýdský král Kroisos, ale ponechal mu velkou samostatnost. Po jeho porážce Peršany ovládli vítězové i Efesos, ale po porážkách u Salamíny a Platají získal Efesos opět samostatnost. Nakrátko, neboť za peloponéské války padl opět do rukou Persie. Vysvobození přinesl až Alexandr Veliký roku 334 před n.l. Ve válkách mezi diadochy padl Efesos do rukou Lýsimacha, vládce Pergamského království. Rok 41 před n.l. znamenal definitivní konec samostatnosti - stal se hlavním městem římské provincie Asia. Tolik odbočka k dějinám Efesu.

Chrám Artemidy stál v Efesu už od prehistorických dob. Víme, že v 8.století před n.l. stála nedaleko dnešních zbytků chrám, nevelká svatyně s dřevěnou sochou bohyně. O něco později, nejpozději začátkem 7.století před n.l. pak Efesané tuto svatyni přestavěli a zvětšili adekvátně k rozvoji celého města. Ten by asi sloužil dlouho, ale objevil se v něm zdroj podzemní vody a Efesané se rozhodli vybudovat zcela nový, velkolepý chrám. Ten museli samozřejmě vybudovat znova od základů, žádná přestavba stojícího chrámu nebyla možná. Nevybrali jako Athéňané za staveniště akropolis, ale místo kousek na východ od Efesu.

Architekty nové stavby se stali dva věhlasní stavitelé z Kréty - Chersifrona z Knóssu a jeho syna Metagena. O tom aspoň píše Strabón, Vitruvius zmiňuje jen prvního. Je docela dobře možné, že Metagenés přijel později, navíc délka stavby se "trochu" prodloužila - trvala nakonec 120 let. O době začátku stavby kolují značně rozporuplné zprávy, spokojme se tedy s datem cca 550 před n.l.

Příbytek bohyně byl 110 metrů dlouhý a 55 metrů široký, lemovaný po obou stranách dvouřadým sloupovím, uprostřed kterého stála vlastní svatyně. Dvě řady po osmi sloupech vysokých prý 18 metrů zdobily čelo chrámu a dvakrát dvacet sloupů bylo vidět při pohledu ze strany (Parthénon měl a má 8/17 sloupů). Vlastní chrám byl třídílný; osm sloupů neslo přední dvoranu, osmnáct hlavní síň a čtyři zadní místnost. Celkem podpíralo chrám 125 sloupů (pokud to někdo počítal a nevychází mu to, nechť připočítá jeden sloup, který stál za sochou Artemis). Tyto sloupy nebyly z vápence jako normálně, ale z prvotřídního mramoru. Druhou zvláštností sloupů pak byla jejich forma, zvláště výzdoba hlavic. Efeská svatyně se stala první velkou stavbou, která opustila strohý dórský sloup, a použilo se v ní lehčích a ozdobnějších sloupů, které dostaly jméno iónské. O typech sloupů si však předčtěte v článku o architektuře. Šestadvacet ze sloupů bylo ozdobeno téměř dvoumetrovými reliéfy vynikající kvality. Stejně dobrá byla práce tvůrců na tympanonu, tedy velkém trojúhelníkovitém štítu nad předním a zadním sloupovím. Vrchol tohoto štítu stál ve výši 25 metrů nad zemí a ještě na něm stálo obrovské mramorové sousoší, o němž si myslíme, že představovalo Artemis s lukem a jelenem uprostřed družiny nymf. Na rozích střechy byli čtyři mramoroví býci v nadživotní velikosti. V samém srdci chrámu pak stál oltář s cedrovou sochou bohyně. Sochařsky stejně jako architektonicky představovala stavba vrchol. V soutěži o jistou sochu se utkal mistři jako Feidiás, Krésilos a Polykleitos z Argu, který nakonec vyhrál a muselo to být jistě skvělé dílo, když porazilo návrh Feidia. Ale bohužel se nezachovalo.

Když pak architekti Paionios Efeský a Démétrios dílo někdy koncem pátého století před n.l. dílo dokončili, stál na slunci skutečný div světa, vrchol stavitelské i sochařské dovednosti Řeků. Přesné datum dokončení neznáme, ale je jisté, že chrám stál nepoškozen jen asi půl století. Podle antických autorů byl chrám zničen ohněm, který prý založil Hérostratos, aby se stal slavným (a podařilo se mu to) v ten samý den, kdy se v daleké Makedonii narodil Alexandr III., později Veliký. Což se stalo 21.7.356 před n.l. Našlo se však více autorů, kteří pochybují, že by jeden člověk dokázal zapálit tak velký chrám. Každopádně dílo několika generací špičkových umělců bylo v podstatě zničeno.

Spásu přinesl Alexandr. Když dobyl Malou Asii, přikázal svému dvornímu architektovi Deinokratovi chrám obnovit. Ten obkreslil původní plány, protože na nich nebylo co zlepšit. Opět začaly práce - Efesané odmítli nabídku Alexandra, že zaplatí veškeré práce, když Efesané umístí desku s jeho jménem na chrám. Obnovu sloupů vedl slavný sochař Skopás, který se podepsal i na pracích na jiném divu světa - Mauzoleu v Halikarnássu. Praxitelés, další skvělý umělec pak měl vyzdobit oltář a tak vzniklo dílo, které se mohlo směle postavit vedle dřívějšího chrámu zničeného ohněm. Stavba byla dokončena až dlouho po Alexandrovi - roku 250 před n.l. Pak na půl tisíciletí chrám nerušeně stál a byl autoritou i pro Římany. Za jejich vlády se každý místodržitel provincie Asia musel před nástupem do funkce poklonit bohyni Artemis v Efesu a nesměl se dotknout žádného zločince, který by zde hledal spásu.

Pak přišli Gótové a chrám vyplenili. Efesané jej prý ještě obnovili. Dekrety císařů Theodosia I.a II.o zavření pohanských chrámů a jejich zbourání (v letech 383 a 426) pak znamenaly zkázu i pro slavný div světa. Jeho vykonavatelem se stalo zemětřesení, které chrám zpustošilo důkladněji než Gótové.

Když pak roku 1863 přijel do Efesu Angličan J.T.Wood, našel u řeky Kaystru jen rumiště Efesu a Chrám zmizel úplně. Trosek bylo v Efesu obrovské množství, protože město od antických dob prakticky zaniklo přirozenou smrtí a Wood začal v městě kopat. Celkem 11 let pak Angličan v městě kopal a nakonec našel roku 1869 po nevýslovné smůle i trosky Chrámu. Další dva roky trvalo než kopáči odstranili šestimetrové nánosy bahna a na zbytky Chrámu mohlo po dvanácti stoletích zasvítit slunce. Do města se pak Angličané vrátili ještě roku 1904, Rakušané zde kopali 1896 - 8 a poté za druhé expedice v letech 1898 - 1913. Dnešní Chrám znamená jen obdélník o rozměrem 110x55 metrů a zbytky schodiště.

 

Mauzoleum v Halikarnássu

.

Město Halikarnássos je nejjižnějším z dlouhé řady velkých a slavných maloasijských řeckých měst (nepočítáme-li Knidos, který původně ležel na ostrově a teprve později ho spojili s pevninou). Tato řada začíná na severu Trójou, pokračuje pak Larisou, Pergamem, Kýmou, Fókaiou, Smyrnou, Klazoménami, Kolofónem, Efesem, Magnesií, Priénou, Milétem, Mylasou a končí právě v Halikarnássu. Právě zde stál asi nejvelkolepější náhrobek západního světa, pátý div světa...

Halikarnássos je původem dórským městem podobně jako Sparta, Megara nebo Korint. Psal o něm slavný Vitruvius, proto můžeme posloužit dobovou citací: "Svou polohou se podobá okrouhlému hledišti divadla. Dole podél přístavu se rozkládá náměstí, v poloviční výšce okrouhlého prostoru a přetínajícího jej pásu vede velmi široká třída, uprostřed které stojí Mauzoleum v tak vynikajícím provedení, že se počítá mezi sedm divů světa. Ve středu nejvyššího místa je svatyně Áreova s obrovskou sochou... Na pravé straně nejvyššího místa je svatyně Afroditina a Hermova přímo u pramene Salmakidina... Jako je v její pravé části Afroditina svatyně a zmíněný pramen, tak je v jeho levé části královský palác, který si dal král Maussóllos (jak zní přesný přepis jeho jména) podle vlastních plánů postavit. Napravo od něho je výhled na náměstí, přístav a celý okruh hradeb, na levé straně dole je tajný přístav, ukrytý pod horami tak, že nikdo nemůže pozorovat a poznat, co se v něm děje, kdežto král může dávat svým veslařům a vojákům z paláce rozkazy, aniž se to kdo doví.

Podoba města se nám tedy zachovala poměrně dobře, i když až díky Římanovi. O historii se totéž říct nedá. Je to obrovský paradox, neboť právě v Halikarnássu se narodil otec dějepisu Hérodotos a ještě jeden poměrně známý dějepisec, Dionýsios Halikarnásský, žijící na přelomu letopočtu. Město však dopadlo jak kovářova kobyla chodící bez podkov. A tak musíme složitě rekonstruovat...

Město bylo snad založeno Dóry ještě před velkou kolonizací, zhruba v desátém století před n.l., takže je jednou z nejstarších maloasijských osad. Původní osadníci, Kárové čili Lelegové, postupně splynuli s Řeky. V šestém století před n.l. vzkvétající město vstoupilo do hexapole, tedy spolku šesti měst (Halikarnássos, Lindos, Iálýsos, Kameiros, Kós a Knidos), který měl mimo jiné i společný chrám zasvěcený Apollónovi. Protože však město postupně podléhalo iónských vlivům, bylo z tohoto dórského spolku pod náboženskou záminkou neznámo kdy vyloučeno.

Tak se dostáváme k prvnímu jasnému datu v dějinách města - roku 540 před n.l. jej podmaňují Peršané, kteří si Halikarnássos udrželi i v době zmatků po smrti Kýra a Kambýsa. Když se pak roku 480 před n.l. vypravil Xerxés do Řecka, podporovalo ho i halikarnásské loďstvo, které však utrpělo těžké ztráty u Salamíny. To natolik podkopalo pozici místních vládnoucích vrstev, že se proti nim vzbouřili Řekové a Halikarnássos roku 477 před n.l. získal nezávislost. Vstoupilo do Délského spolku, kde vytrvalo i za peloponéské války. Po porážce Athén na Sicílii opět město upadlo pod perskou nadvládu, pod níž zůstalo až do roku 334 před n.l., kdy ho získává v průběhu své anabáze Alexandr Veliký.

Největšího lesku dosáhlo město právě v době druhé perské nadvlády. Nejvýznamnějším vládcem historie Halikarnássu je král Maussóllos vládnoucí v letech 377 - 353 před n.l. spolu se svou manželkou Artemísií. Neměli děti a jediným plodem jejich údajně veliké lásky bylo Mauzoleum.

Po Alexandrovi město ovládl jeho diadoch Ptolemaios, poté město převzali makedonští králové, od nich Attalovci. Roku 129 před n.l. přicházejí Římané a zahajují pozvolný úpadek Halikarnássu. Roku 1402 město získali rhodští rytíři, tehdy ještě stálo mnoho antických staveb včetně Mauzolea. Konečně roku 1522 dobyli město Sulejmanovi Turci.

Maussóllos si pochopitelně hodlal postavit hrobku odpovídající velikosti jeho života. Jeho hrobka se však stala něčím víc, stala se symbolem všech hrobek. S její stavbou začal ještě Maussóllos, dílo dokončila čtyři roky po jeho smrti jeho manželka Artemísia.

Mauzoleum udivovalo už svojí koncepcí. Bylo to jakési spojení zikkuratu, pyramidy a řeckého chrámu, jak nejlépe poznáte na rekonstrukcích stavby. Základem stavby byl obrovský podstavec z mramoru, jak se tradovalo. Ve skutečnosti ho stavitelé pouze mramorem obložili, jádro tvořil masivní kvádr z nepálených cihel. Podstavec měl obdélníkový tvar a podle Plinia měřil na severní a jižní straně 63 stop a celkový obvod činil 411 stop. Z toho můžeme snadno vypočítat, že délka delší strany činila asi 143 stop. Podstavec se tyčil do výšky 25 loket. V našich mírách to znamená kvádr o rozměrech 18,9 x 42,3 x 11,1 metru. Tyto rozměry se samozřejmě podle autorů dost mění, ale držme se těchto.

Na podstavci stál přímo chrám obklopený 36 iónskými sloupy, které nesly střechu v podobě egyptské pyramidy, ma tom se prameny shodují. Mezi sloupy byla prý nádherná sochařská výzdoba a nalezené úlomky svědčí o tom, že byly dílem skvělých mistrů dláta. Konečně vrchol pyramidy byl ukončen plošinou, na které se tyčilo sousoší zobrazující Maussólla a Artemísii ve voze se čtyřspřežím (kvadrigou). Celková výška měla činit 46 metrů. Přesnou podobu Mauzolea však neznáme, nemáme zcela přesné podklady.

Plány tohoto divu světa zpracovali architekti Pýtheos a Satyros, kteří, kdyby žili o století dříve, by asi patřili k slavným mistrům, takto jsou dnes polozapomenuti. Kromě jejich nesporných schopností jim také přálo veliké štěstí, když pro jejich koncepci pracovali nejlepší umělci doby. Jména jako Skopás, Leócharés, Bryaxis nebo Praxitelés nejsou neznáma a právě jejich schopnosti proslavily tento hrob natolik, že se z něj stal div světa.

Skopás dostal při dělení stěn východní část horního chrámu. Zobrazil na ni boj Řeků s Amazonkami, starý, stokrát zpracovaný námět. A přestože byl námět tolikrát předtím zobrazen, dokázal Skopás, že není nadarmo skvělým mistrem. Právě Skopovu část máme nejlépe zachovanou, což nám trochu napomáhá odkrýt jeho osud, o kterém se však dočtete více v článku přímo o tomto mistrovi.

Zda východní stranu chrámu zdobil Timotheos nebo Praxitelés, nemůžeme podle dochovaných zbytků určit. Západní vlysy stvořil podle antických zpráv Leócharés, dvorní sochař Alexandra Velikého i jeho otce Filipa. Severní strana Mauzolea připadla losem Bryaxidovi, athénskému sochaři převážně náboženských motivů. Na těchto stranách byly podle antických zpráv zachyceny osudy Thésea, Pelopa a boje Kentaurů s Lapithy. Autory dalších soch pokrývá anonymita, byť i jejich dílo je skvělé. Sochy stojící úplně nahoře na Mauzoleu vytvořil podle antických autorů spoluarchitekt Mauzolea Pýtheos, dnes však více věříme v autorství Bryaxida.

Řekněme si ještě něco mál o dalších osudech tohoto divu světa. Přetrval věky, ale dnes ho už neuvidíme. Ve třináctém století našeho letopočtu (až!) jej poškodilo silné zemětřesení. O dvě století už bylo zničeno. Neměla ho na svědomí žádná přírodní katastrofa, ale lidé. Mauzoleum totiž padlo za oběť rhodským rytířům, kteří ho použili jako zdroj stavebního materiálu pro hradby pevnosti svatého Petra. Jeho pozůstatky vykopali vědci až v devatenáctém století...Oním mužem, který znovuobjevil tuto stavbu byl Angličan Charles Thomas Newton, archeolog a diplomat.

Feidiův Zeus v Olympii

.

Socha Dia v chrámu v Olympii je považována za naprostý vrchol lidské schopnosti tvarovat kámen a kov. Socha Dia stála v Diově chrámu zhruba uprostřed posvátného okrsku Olympie. Stal se tak vlastně náboženským centrem celých olympijských her, které se konaly k poctě nejvyššího z bohů. Chrám sám o sobě byl velkolepý, ale skrýval v sobě mnohem větší poklad - div světa. Není divu, že jistý antický autor zanechal tuto větu: "Bylo by neštěstím zemřít a nevědět, jak vypadá Feidiův Zeus."

Diův chrám dodnes stojí, byť jeho více než dva metry široké sloupy už neunesou vlastní váhu. Zbytky chrámu jsou největším rumištěm na olympijské půdě. Proto musíme při popisu vycházet spíše z antických zpráv, byť třeba fragmentů výzdoby se zachovalo relativně mnoho. Chrám vznikl v letech 468 - 456 před n.l. Architekt Libón z Élidy jej umístil na vyvýšeninu v posvátném okrsku, takže se zdál poněkud vyšší než ve skutečnosti. Jeho dórské sloupy - šest na průčelích a deset na stranách - sahaly do výšky 10,5 metru, tedy stejně vysoko jako u Parthénonu. Ten vypadá mnohem lehčeji, neboť sloupy u Diova chrámu byly téměř dvakrát širší.

Přejděme k výzdobě štítů chrámu. Na západní straně zobrazili tvůrci boj Kentaurů s Lapithy. S tímto výjevem plným vzruchu, pohybu a dramatičnosti kontrastuje nehybné napětí sálající z východního štítu, kde je vyobrazena příprava souboje mezi Oinomaem a Pelopem. Na každém štítu se objevovalo po 21 postavách. Nad východním štítem, který stál nad vchodem se vznášela pozlacená socha Niké. Dvanáct metop pak zobrazovalo dvanáct hrdinských prací Hérakla. Je poněkud paradoxní, že mistry, kteří toto dílo vytvořili, neznáme. Pausaniás sice jména zaznamenal, ale nemáme kontrolu. Podle něj byl západní štít dílem Alkamenovým, východní Paióniovým.

Vnitřek chrámu byl rozdělen na tři oddíly stejně jako u naprosté většiny všech řeckých chrámů. Ve střední celle stál na dlažbě z červeného vápence obložené bílým mramorem černý vápencový kvádr - podstavec pro sochu Dia Olympského.

K tvorbě sochy si Éliďané pozvali Feidia. O něm si budete moci přečíst v sekci osobnosti. Jeho sochy se bez vyjímky ztratily a známe je jen z popisů a kopií, ale patřil k nejlepším umělcům, kteří kdy žili. O Zeus se pak stal jeho největším dílem. Feidiás dokončil toto dílo asi v roce 433 před n.l. a brzy ji přicházely shlédnout tisíce poutníků.

První věcí, která bezpochyby upoutala návštěvníka, byla kolosálnost sochy. Kallimachos uvádí, že socha měřila 37,5 stopy, trůn samotný pak 30 stop a podstavec 3 stopy - byla tedy vysoká asi 12,5 metru. Jiní autoři tyto rozměry potvrzují, další o něco málo snižují, ale i tak je nejmenší odhad výšky 9 metrů. Na tak kolosální sochu byl samotný chrám moc malý, o čemž referuje pro změnu Strabón.

Materiály použité pro tvorbu sochy byly těmi nejdražšími. Diovo roucho a vlasy byly ze zlata, nepokryté části těla vládce bohů ze slonoviny, trůn z cedrového dřeva vykládaného ebenem a znovu slonovinou. Jádro sochy bylo pochopitelně dřevěné, ale to zůstalo návštěvníkům utajeno v lesku krásy sochy.

Samotnou sochu považovali Řekové za dokonalý obraz Dia, ale také za pomník velikosti Hellady. Zeus seděl na trůně s vysokým opěradlem, z jeho tváře vyzařoval důstojný klid a vznešenost svrchovaného vládce nad bohy i lidmi, ve vlasech měl umístěn věnec olympijského vítěze. Přes levé rameno měl přehozen zlatý plášť posázený palmovými a liliovými lístečky, v pravé ruce držel sochu bohyně vítězství Niké, levou se opíral o vysokou berlu hellanodiků vykládanou drahokamy, na jejímž konci seděl posvátný orel. Výzdoba trůnu oslavovala především samotného Dia - postranní opěradla zdobily dvě sfingy, tři Charitky (bohyně půvabu a krásy) a tři Hóry - bohyně ročních období. Nohy trůnu nesly na ramenou čtyři další sochy Niké. Kromě těchto výjevů bychom našli i témata velebící Řecko - scény boje mezi Kentaury a Lapithy a hrdinské činy Hérakla a Thésea. Podnožka trůnu pak byla zdobena výjevy z bojů s Amazonkami. A konečně oslavovala výzdoba olympijské hry - osm závodníků symbolizovalo osm tehdejších disciplín her.

Feidiás na soše nepracoval sám, měl prý množství vysoce kvalifikovaných pomocníků, z nichž známe třeba Kolótea - sochaře a cizeléra a Panaina - autora malířské výzdoby chrámu, ale jejich jména vybledla v záři Feidiova jména a pro budoucí generace zůstal Zeus v Olympii dílem jediného člověka.

Osud sochy byl podobný jako u jiným divů světa, byť stála dlouho. Náboženské edikty Theodosiů znamenaly konec Olympie jako svatyně. Drahocenná socha pak byla převezena asi roku 394 do Konstantinopole, kde ji zničil oheň, snad roku 475. Socha zmizela. Navždy a beze stopy.

Maják na ostrově Faros

.

V deltě bájné řeky Nil stával maják, zařazený mezi divy světa. Pyramidy, další egyptský příspěvek k divům světa na rozdíl od něj (a všech ostatních divů) stále stojí. Filón se o něm jako o divu světa nezmiňuje, podle zpráv starověkých a středověkých svědků byl prý vyšší než pyramidy. Maják postavil knidský architekt Sóstratos, stavební náklady činily 800 talentů. Jeho jméno dodnes žije jako součást slovní zásoby středomořských národů: Francouzi nazývají maják phare, Španělé a Italové faro, Řekové faros.

Egypt byl od roku 525 př. n. l. pod perskou nadvládou, ze které se pokoušel vymanit pomocí Řeků. Když se jí v letech 404 - 343 př. n. l. nakrátko zbavil, navázali jeho králové styky s řeckými státy. Po opětovném ovládnutí země Peršany zorganizovali Egypťané několik povstání, z nichž největší roku 383 př. n. l. utopila perská vojska v krvi. Definitivní osvobození z perské nadvlády přinesl až Alexandr Veliký. Když postupoval přes Foinikii a Palestinu do Egypta, postavil se mu na odpor pouze velitel pevnosti Gaza, po jejím dobytí se setkával už jen s obyvatelstvem, které ho vítalo. To, spolu s Alexandrovou válečnou pověstí, nejspíše vedlo k tomu, že perský místodržitel Mazakés mu vydal Egypt roku 332 př. n. l. bez boje. Kněží v memfidském chrámu boha Ptaha pak Alexandra korunovali podle starých tradic za krále a kněží Amonova chrámu v Sívě jej prohlásili za syna boha Amona. Stal se tak legitimním nástupcem faraónů.

Alexandrovým příchodem začala pro Egypt nová kapitola. Ačkoli Egypťané přijali Alexandra přátelsky a kladný vztah si zachovali i k jeho nástupcům, nebyla to již kapitola čistě egyptská. Přesto, že noví vládcové respektovali egyptské tradice a vrátili Egyptu velmocenské postavení, byli to Řekové, resp. Makedonci a proměnili tuto prastarou zemi v součást helénistického světa. Do země proudili řečtí přistěhovalci a později také Římané, tito přistěhovalci postupně změnili etnickou i ekonomickou strukturu země. Dožívající egyptská kultura nevydržela konfrontaci s mladší a vyspělejší kulturou řeckou. Toto poslední období starověkého Egypta trvalo až do jeho dobytí Araby v letech 640 - 642.

Alexandr byl znám jako zakladatel měst. Založil Alexandrii u Issu (dnešní Iskenderum v Turecku), Alexandrii Charax (na Tigridu), Alexandrii Níkai (v Indii), Alexandrii Areión (dn. Herát v Afganistánu) a mnohé jiné, roku 332 př. n. l. též Alexandrii v Egyptě, která se stala jeho nejznámějším městem.

Před Alexandrem stála na půdě Alexandrie rybářská osada nepatrného významu. Alexandr tam připlul s malou flotilou z Memfisu, a to podle všeho už po své korunovaci, cestou do oázy Sívy.V jeho družině byl kromě vojevůdců, historiků, zeměpisců, filozofů i architekt Deinokratés, který se uplatnil již v Efesu, kde dostal za úkol vypracovat plán na obnovu Artemidina chrámu, dalšího ze starověkých divů světa. Na místě u ostrova Faros poznal Alexandr přirozeně chráněné přístaviště a přikázal Deinokratovi, aby zde postavil město. Pak odešel, aniž by tušil, že se sem za deset let vrátí ve zlatém sarkofágu.

S výstavbou se začalo hned po Alexandrově odchodu a po Alexandrově smrti v Babylónu (13.června 323 př.n.l.) si jej zvolil za hlavní město své říše Alexandrův vojevůdce Ptolemaios. Strabón (64/63 př. n. l. - cca 21 n. l.), řecký historik a zeměpisec píše o obdivuhodné mnohaposchoďové věži, postavené z bílého kamene, která se jmenuje jako ostrov. Postavil ji Sóstratos z Knidu, Dexifanův syn, pro bezpečnost plavců. O vzhledu a výšce majáku se nezmiňuje, v jeho době již maják na Faru nad jiné stavby příliš nevynikal, byl napůl v troskách, jeho nejvyšší poschodí leželo v beztvárné mase kolem základů a měl jen provizorní dřevěnou střechu. Do tohoto stavu jej přivedl Caesar při boji proti Ptolemaiovi XIII., kdy mimo jiné byla zapálena Alexandrijská knihovna - největší knihovna starověku.

Z výpočtů Flavia Josepha, autora Židovské války, židovského historika z prvního století, vyplývá, že maják měřil 180 metrů, někteří uvádějí číslo nižší. Každopádně z čistě praktického hlediska byl maják zbytečně moc vysoký, a to i s přihlédnutím na to, že světla starých majáků byla poměrně slabá. Ptolemaiovci ovšem postavili tento maják hlavně jako symbol velikosti jejich říše, jejich bohatství, jejich moci. A jako "světlo ve tmách" byl maják i symbolem tehdejší Alexandrie a jejího kulturního poslání v helénistickém světě.

Podle Strabóna a pozdějšího Lúkiána, a zejména podle Plinia, měla čtvercový půdorys, jehož strany měřily 180 - 190 metrů. Z jeho středu vystupovala široká, asi 60 - 80 metrů vysoká čtverhranná věž, která se postupně zužovala, byla ukončena cimbuřím jako pevnost. Ze středu této věže vystupovala další, užší, pravděpodobně osmiboká věž, zakončená několikavrstvovou kamennou plošinou. Na této plošině stála okrouhlá sloupcová síň, na všechny strany otevřená, v níž se v noci zapalovala hranice dříví. Sloupy nesly vysokou pyramidovou věž, na jejímž vrcholku stála socha boha moře Poseidóna.

Podle antických pramenů si stavba vyžádala obrovské náklady, není známo, jak dlouho stavba trvala a jaké techniky bylo použito. Pouze ze Strabónovy formulace, že Sóstratos byl Přítel králů, lze usoudit, že spadala do vlády dvou prvních Ptolemaiů. K dokončení majáku došlo někdy okolo roku 280 př. n. l., za vlády Ptolemaia II. Filadelfa. Mimochodem, Sóstratos byl projektantem a stavitelem "visuté promenády" na Knidu, nejspíše podle vzoru visutých zahrad bájné Semiramis. Připisuje se mu i to, že za bojů o Memfis odvedl prý vody Nilu tak, že umožnil dobýt, pravdivost této zprávy je ale neprokázána. V literatuře nacházíme o něm zmínku i jako o úspěšném diplomatovi, ale jediné, co po něm zbylo je jen deska s jeho jménem nalezená v Delfách.

Starověké památky se v Alexandrii propadly do nenávratna. Zmizel Múseion, pravzor všech muzeí, Bibliotéka se sedmi sty tisíci svitků antických rukopisů, Velké divadlo, ptolemaiovské paláce, palác Caesarův, Antoniův, Séma - slavné pohřebiště králů i náhrobek Alexandra Velikého. Jedinou starověkou památku je tzv. Pompeiův sloup. Proč se tak nazývá, neví nikdo, neboť s Pompeiem nemá nic společného, nejspíše jej dal postavit císař Diocletianus roku 297 na paměť vítězství nad egyptským uzurpátorem Achillem. Navíc byl podle všeho původně jedním ze 400 sloupů, které tvořily vestibul a kolonádu Serapidova chrámu ze 3. století př. n. l.

Když Arabové roku 642 dobyli Alexandrii, stále v ní bylo impozantní množství paláců, lázní, divadel a parků, i když měla za sebou vyplenění Peršany roku 619, zničení Židovské čtvrti z příkazu patriarchy Kyrilla (roku 615) a zpustošení celé řady chrámů a pomníků v důsledku protipohanských dekretů Theodosia I. a II. Po dobytí Araby význam Alexandrie jako přístavu klesl, stačilo 200 let a její rozloha i počet obyvatel klesly na polovinu. Po dobytí Turky roku 1517 již Alexandrie jenom chátrala. Její konečný úpadek přivodilo objevení námořní cesty na Východ kolem mysu Dobré naděje. Mrtvé přístavy zanesl písek a zbytky starověkých staveb se rozpadly. Roku 1798, když tam přistál Napoleon, měla Alexandrie okolo 7000 obyvatel.

A osudy Sóstratova majáku? Za Claudia a Nerona byl obnoven, ve 4. století byl poškozen zemětřesením a oheň na jeho plošině navždy vyhasl. Arabům sloužil svou bílou barvou aspoň jako denní maják. Koncem 10. století jej postihlo další zemětřesení, zbyla z něho sotva čtvrtina. V polovině 13. století byl zbytečný i jako denní maják, pevnina se natolik přiblížila k ostrovu, že se ptolemaiovské přístavy změnily v pískoviště. Počátkem 14. století si jej začalo obyvatelstvo rozebírat jako stavební materiál, tak jako tomu bylo u mnoha dalších slavných staveb starověku, například u Colossea. Zemětřesení z roku 1326 jeho zkázu dovršilo. Do příchodu moderní doby se ostrov Faros spojil s pevninou a změnil severní linii svého pobřeží. Nakonec se archeologové shodli na tom, že stál na skalnatém výběžku dnešního poloostrova, pravděpodobně na místě nebo v bezprostřední blízkosti místa, kde si dal vybudovat koncem 15. století sultán Kaitbaj pevnost, na níž se ostatně použil stavební materiál z trosek majáku.

Rhodský kolos

.

"Ostrov Rhodos leží v širém moři. Kdysi, když byl ještě ponořen na dně, vynesl ho Hélios na světlo a vyžádal si od bohů jeho vlastnictví. Tu stojí Kolos, vysoký sedmdesát loket, vytvořený k podobě boha Hélia." Takto začal svůj popis ostrova Rhodos Filón. Obří socha boha slunce se stala nejvýraznějším znakem a symbolem tohoto ostrova a pro svoji velikost a krásu také šestým ze sedmi divů světa.

Řekněme si něco málo o historii tohoto ostrova. O jeho původních obyvatelích nevíme prakticky nic, snad to ale byli krétští kolonisté, kteří přišli snad na přelomu třetího a druhého tisíciletí před n.l. Za dórského vpádu o skoro tisíciletí později uprchly na Rhodos některé thesalské kmeny a s nimi Dórové z Argu, jejichž va Lindos, která ůdcem měl být polomytický Althaimenés. Tito muži založili slavná města Iálýsos, Kameiros později vytvořila s Knidem, Kóem a Halikarnássem spolek šesti měst (hexapolis).

V těchto rhodských městech vládli původně dědiční panovníci, později oligarchové. Ostrov proslul hlavně výrobou kovů, obchodem a "vývozem" žoldnéřů (jedním z nich byl i soupeř Alexandra Velikého Memnón). Roku 408 před n.l. se rhodská města spojila a založila na severu ostrova nové město, které dostalo jméno celého ostrova - Rhodos.

Rhodos (mluvím teď o celém ostrově) si zhruba v této době začal budovat postavení dnešního Švýcarska nebo Švédska - neutrální země bez mocenských zájmů ve válkách, avšak s vyvinutým obchodem. Rhoďané zůstali neutrální i za tažení Alexandra Velikého, byť mu poslali pomocné loďstvo pro obléhání Halikarnássu. Dvě století se pak ostrov udržel jako samostatný stát a tuto dobu také označujeme jako věk největšího rozvoje Rhodu.

Rhodos se stal centrem obchodu ve Středomoří, zvláště po pádu Tyru. Roční obrat jeho přístavu činil 8500 talent, tedy asi čtyřikrát více než měl athénský Piraeus. Stalo se z něj také finanční centrum, neboť klidný ostrov poskytoval penězům bezpečný útulek ve světě převratů a kolosálních změn. Rhoďané si toho byli vědomi a prosluli solidností a vstřícností.

Na začátku druhého století před n.l. se o spojenectví mocného ostrova ucházel Řím, který mu také za mnoho děkoval. S expanzí Říma je ovšem spojen také pád moci Rhodu. Po pádu Makedonie roku 167 před n.l. přinutili Římané Rhodos, který projevoval poraženému Perseovi značné sympatie, uzavřít nerovnou smlouvu, která degradovala Rhodos na satelit Říma. V obchodní sféře poškodili dobyvatelé Rhodos ještě více, když otevřeli nový svobodný přístav na Délu, který začali upřednostňovat. Úplný pád ostrova přišel za občanské války po Caesarově smrti. Cassius tehdy ještě před svým pádem Rhodos vyplenil a prakticky jej úplně zdevastoval. Další dějiny Rhodu jsou pak dějinami řadové správní jednotky římského impéria.

Rhodos byl významným centrem umění. Malíř Prótogenés, stavitel obnoveného Artemidina chrámu v Efesu Deinokratés nebo tvůrci světoznámého sousoší Láokoónta, sochaři Agesandrus, Polydorus a Athenodorus dokazují, že umění na ostrově dosahovalo vysokých kvalit, i když právě o rhodských sochách se říkalo, že se neměří na krásu, ale na stopy (gigantické sochy byly totiž doménou právě Rhoďanů). K tomu se dá položit celá řada protidůkazů - třeba pozdní Farneský býk nebo Afrodíta z Rhodu, nádherné klasické sochy plné života a v normálních rozměrech.

K minisoupisu slavných sochařů je ale třeba dodat ještě jedno jméno. Konečně se tak dostáváme s samotnému Kolosu a jeho tvůrci, kterým byl Charés z Lindu. Nevíme o něm skoro nic - studoval prý u slavného sochaře Alexandra Velikého Lýsippa a žil na přelomu čtvrtého a třetího století před n.l. Charés se u svého mistra mohl naučit také umění stavět gigantické sochy, a tak se nemůžeme divit, že ho rhodská vláda požádala, aby stvořil sochu Hélia v takových rozměrech, "aby převyšovala všechny ostatní". A tak se dal do díla...

Největším problémem při luštění podrobností o Kolosu je oddělení zrna od plev. Nejméně 25 antických autorů o něm zachovalo nějakou zprávu, jenže ani jeden ho s největší pravděpodobností neviděl stát, a tak mohly až do nedávné doby přežít nejdivočejší výmysly o podobě sochy. My jsme snad o něco chytřejší a budeme vycházet převážně z líčení Filóna, který se jindy jeví jako spolehlivý svědek.

Podle něj měl Kolos podobu volně stojící mužské postavy zapuštěné v podstavci z běloskvoucího mramoru. Ve vzpažené ruce nesl pochodeň, která se údajně dala zapálit a mohla tak sloužit jako denní i noční maják. Hélios se tyčil do výšky snad 37 metrů, čímž dvacetkrát převyšoval člověka. Za místo, kde Kolos stál, označil autor konec dnešního Svatomikulášského mola. To je zhruba vše, co o podobě Kolosu tušíme a ani tímto si nejsme zcela jisti. Například Kolos mohl stát klidně jinde a nemusel nést pochodeň, ale žehnat "svému" městu...

Jak sochu Charés postavil? To víme poměrně přesně. Nejdříve odlil Kolosu nohy, poté postupoval výš a výš. Během odlévání dalších částí obkružoval sochu nesmírným množstvím země a písku, které ukrývalo vznikající sochu a materiál používal na stavbu transportních ramp. Ty musel stavět důmyslně, neboť k lití do forem docházelo až nahoře a nosiči museli na tato místa dopravit rozžhavený kov. Uvážíme-li, že teplota tání bronzu je 900°C, mědi 1083°C a železa i přes 1200°C, uvědomíme si, že stavba Kolosu nemohla být maličkostí. Však také trvala 12 let. Nevíme přesně, kterého roku Kolos Charés sochu dostavěl, ale roku 291 před n.l. už určitě stála a stala se ozdobou Rhodu...

Bohatý Rhodos sice mohl určitě stavbu Kolosu zasponzorovat z vlastních zdrojů, ale použil k tomu jinou metodu. Obyvatelé ostrova totiž prodali zbraně a obléhací stroje, které na ostrově musel zanechat jeden z diadochů, makedonský král Démétrios Poliorkétés roku 304 před n.l. po neúspěšném boji. Je zajímavé, že návrh na stavu Kolosu se na ostrově nesetkal s úplným souhlasem, mnozí soudili, že taková veliká stavba boha slunce v jeho hrdosti urazí a následkem bude pád sochy i Rhodu.

Kolos skutečně brzy padl, i když se ho stavitelé snažili zabezpečit proti zřícení všemi dostupnými prostředky. Vykonavatelem rozsudku smrti nad sochou bylo těžké zemětřesení. O tom je známo to, že proběhlo jedné říjnové noci roku 223, 225 nebo 227 před n.l. Z toho se můžeme pokusit rekonstruovat i ostatní data týkající se Kolosu. Charés na něm začal pracovat asi roku 303 před n.l. a práci dokončil do roku 291 před n.l. Kolos pak stál 66 let do roku 225 před n.l. (všechna data berme s drobným otazníkem).

Jaké jsou dalšího osudy padlého Kolosu? Nejbližší zprávu o něm máme až od Strabóna, který Rhodos navštívil na přelomu letopočtu. Napsal: "Nyní leží na zemi, shozený zemětřesením, zlomený v kolenou. Rhoďané ho pro nějakou věštbu znovu nepostavili." Objevují se názory, že Kolos mohl snadno spadnout s dvacetimetrového mola, na kterém stál, ale nemáme důvod nevěřit očitému svědkovi Strabónova formátu. Další "novinku" o Kolosu nám přinesl až rok 653. Tehdy padl Rhodos do arabských rukou a kalifa Mu´avija zbytky Kolosu prodal údajně nějakému židovi z Edessy. Nejspíš na přetavení na výchozí suroviny... Roku 1330 už po Kolosu určitě nebylo ani stopy.

Takový byl tedy osud nejlepší antické kolosální sochy, tolik podobné newyorské Soše Svobody...

Pyramidy v Gíze

.

Egyptské pyramidy. Jeden ze sedmi divů starověkého světa. Již staří Řekové jezdili jako turisté do Egypta a obdivovali pyramidy v Gíze. A už tenkrát byli fascinováni velikostí, krásou a noblesou těchto staveb. Známý řecký dějepisec Herodotos dokonce napsal o pyramidách cestopis, který se těšil veliké popularitě. Tehdy Herodotos věděl jen z vyprávění Egypťanů, že tyto stavby si nechávali stavět egyptští vládcové, faraóni. Pojďme se nyní podívat blíže na tyto schody, po kterých putovaly duše egyptských faraonů až do nebe.

TOPlist

HISTORIE
Okolo roku 3000 př.n.l. došlo ke spojení Egypta legendárním faraonem Narmerem. Již tehdy uvažovali vládcové, jak si co nejlépe zařídit bydlení i na onom světě. Bylo jasné, že synové bohů se nemohou spokojit s nějakým obyčejným zahrabáním v zemi tak, jak to dělali nemajetní občané. Zároveň museli mít ochranu před ukradením zádušních darů. Proto se jako první hrobka začala používat mastaba. Tyto hrobky se těšily největší oblibě u panovníků 1. a 2.dynastie,přičemž u úředníků a knězů přetrvaly v popularitě i v dalších letech, což vedlo k jejich masové výstavbě do nekropolí, které se nacházejí v Abydu a Sakkáře.

Pyramidy 3. a začátku 4.dynastie
Stavba mastab přetrvala i do začátku třetí dynastie. Faraon Necerichet (známější pod jménem Džoser) se začal pečlivě připravovat na vstup do říše mrtvých. Jak bylo zvykem, nechal si stavět mastabu. Po dostavbě však nebyl spokojen a proto povolal vrchního královského architekta, Imhotepa. Imhotep pochopil Džoserův nápad a hned se pustil do stavby poblíž vesnice Sakkára. Ze začátku to bylo spíše experimentování, neboť se stavbou něčeho tak monumentálního neměl nikdo žádnou zkušenost. Pyramida byla ještě několikrát přestavována než došlo k úplné spokojenosti faraóna a architekta. Výška pyramidy je 62,5 m a základna má rozměry 109 x 121 m. Samotná hrobka leží hluboko pod úrovní země. Pyramida je středem ohromného zádušního areálu faraona Džosera o rozloze přes 150 000 m2 .
Plocha poblíž Sakkáry se stala oblíbeným místem pro stavbu pyramid a to nejen ve 3.dynastii. Na poměrně malé ploše se nachází 13 pyramid z období od 3. do 13.dynastie. Pyramidy vládců 3.dynastie bychom našli po celém Egyptě. Tyto pyramidy měly stále ještě stupňovitý (nepravý) tvar. První pravou pyramidou se měla stát faraona Snofrua, ale nakonec získala zcela originální tvar mezi egyptskými pyramidami - tvar lomený. Snofru byl velice aktivní panovník a tak pouhé 4 km od své 1. pyramidy postavil pyramidu druhou tzv. Červenou pyramidu. Ta už byla pravá, ale má nejostřejší úhel u základny ze všech pyramid. Dokonalejší pyramidu než Snofru tak postaví až jeho syn - Chufu.

Chufuova pyramida, zvaná též Velká
Bezesporu nejslavnější, nejznámější a největší egyptská pyramida. Její název v hieroglyfech lze přeložit jako "Chufu je na obzoru". Chufu opustil královskou nekropoli v Dahšúru pro nedostatek volného místa a zřejmě i pro nedostatečné zásoby vápence. Svou pyramidu se rozhodl postavit na skalnatém výběžku Lybijské pouště u dnešní Gízy. A postavil pyramidu 146,5 metru vysokou se základnou o délce strany 230,38 m. Objem použitého kamene je asi 2 500 000 m3. Na stavbu bylo užito 2,6 miliónů kusů kamenných bloků o celkové váze 7 miliónů tun. Za 150 let vlády 4. dynastie se odhaduje objem použitého zdiva všech královských staveb na 9 miliónů m3. Tento údaj je o to úžasnější, že, jak víme dnes, v té době nežilo v celém Egyptě víc než 1 až 1,5 miliónů obyvatel. Podle Herodota pracovalo na stavbě Velké pyramidy v tříměsíčních intervalech 100 000 otroků po dobu 20 let. Archeologové minulých let se v odhadech o počtu lidí pracujících na stavbě pohybují v číslech od 30 do 360 tisíc. Dnes se egyptologové shodují, že na Velké pyramidě pracovalo celkem (tedy včetně transportu stavebního materiálu) jen o něco málo více než 30 tisíc lidí. Ale nebyli to otroci, jak se domníval Herodotos, nýbrž rolníci pracující na svých políčkách a kvalifikovaní dělníci, bydlící v blízkosti stavby a blízkého lomu.
Další ne zcela zodpovězenou otázkou je vlastní stavba pyramidy. Zde se egyptologové rozdělují na dvě velké skupiny. Jedna podporuje teorii zvedacích strojů, druhá teorii ramp. Teorii zvedacích strojů prosazoval již Herodotos. Nicméně ovládání takových strojů by bylo pomalé a vyžadovalo by mnoho lidí na ovládání. Teorie ramp , či nakloněných rovin, je zatím nejpromyšlenější a nejpravděpodobnější teorie stavby Velké pyramidy. I tato teorie má svůj háček. Se stoupající výškou pyramidy by musela zákonitě stoupat i výška a délka rampy. Nakonec by objem rampy činil 1 560 000 m3 což je o pouhý 1 milion m3 méně než je samotný objem pyramidy. Navíc by tu byl problém s konečným odstraněním rampy. I přes velkou spoustu těchto háčků je však tato teorie u egyptologů nejpopulárnější.
I Velká pyramida (resp. komory kde měl být pohřben faraon) podléhala Chufuovým náladám a přáním. Jak bylo zvykem u dřívějších pyramid, nacházela se hrobka pod úrovní země. Umístění této komory se však faraonovy nelíbilo. Proto následovala druhá komora (asi v 1/8 výšky), která je dnes nazývána Královnina. Předpokládalo se, že i tato výška faraonovi nevyhovovala. Dnes se ovšem ukázalo,že tato komora byla zahrnuta ve stavebních plánech a že stavitelé měli tuto komoru připravenou pro případ náhlé smrti panovníka. Stavitelé si uvědomovali, že stavba Královy komory a Velké galerie je úkol nesmírně složitý a komplikovaný. Nikdo nebyl schopen odhadnout dobu ukončení. Proto po dostavbě odlehčovacích komor Královy komory mohla být Královnina komora rituálně uzavřena. Králova komora, v níž byl Chufu velmi pravděpodobně pohřben, představuje další z mistrovských děl staroegyptské architektury. Její plochý strop tvoří devět obrovských bloků, které dohromady váží přes 400 tun. Za to, že ve stropních deskách je pouze několik drobných prasklin vděčí pyramida důmyslné konstrukci pěti odlehčovacích komor nad jejím stropem. Komory jsou nízké a jejich stropy tvoří obrovské, hrubě opracované bloky červené žuly. Pouze nejvyšší z nich má strop sedlový. Na stěnách se dochovala mnohá původní stavební i moderní návštěvnická graffita. Na jednom graffitu se objevuje nejpozdější doložené datum Chufuovy vlády - 35. rok. Celá úžasná konstrukce, od podlahy Královské komory až po vrchol sedlového stropu Campbellovy komory (Patrick Campbell - skotský diplomat a amatérský archeolog), je vysoká něco přes 21 metrů!
Než se turista dostane do Královy komory, musí jít přes Velkou galerii. Strop tvoří nepravá klenba ze sedmi vrstev obrovských vápencových bloků, které vždy přesahují o jednu dlaň, tj. asi 7,5 cm. Galerie jde po ose sever - jih a je 47,85 m dlouhá a 8,48 až 8,78 m vysoká. Po obou stranách galerie běží nízké rampy. Na jejich svrchní ploše se v pravidelných intervalech střídají větší a menší hranaté otvory. Na každé rampě je jich 27. Otvorům odpovídají pravoúhlé výklenky v bočních stěnách. Význam otvorů a výklenků je již delší dobu předmětem diskusí a je třeba dodat, že žádný z dosud navržených výkladů není zcela uspokojivý.
Chufuova pyramida byla technickým, hospodářským a kulturním vyvrcholením Staré říše. Chufuova pyramida nebyla jen pyramidou jako takovou, ale patřil sem celý systém zádušních staveb, hrobek a chrámů. Patřily jsem také tři malé pyramidy Chufuových manželek. O stavbě pyramidy se vypráví taková malá lechtivá příhoda. V ní se mluví o Chufuově dceři kterou otec nutil pracovat jako prostitutku a cena za jedno zašpásovaní byla dvouapůl tunový kamenný kvádr či jeho peněžní ekvivalent...

Rachefova pyramida
"Velký je Rachef ". To je doslovný překlad druhé největší pyramidy v Egyptě i v Gíze. Z dálky ale vypadá jako nejvyšší, i když byla původně o 3 metry nižší než pyramida Chufuova. Dojem vyšší stavby dělá hl. výše položené místo, má o něco strmější sklon stěn a lépe dochovaný vrcholek, což dojem její velikosti umocňuje (spousta laiků si ji proto plete s Chufuovou pyramidou). Pyramida byla původně 143,5 m vysoká se stranou základny 215,25 m. Rachefova pyramida využívá, stejně jako pyramida Chufuova, skalního výběžku ke zvýšení stability jádra. To je zde však postaveno méně pečlivě než u Chufuovy pyramidy - vrstvy nejsou vždy přesně vodorovné, spáry jsou mnohdy široké (u Chufuovy pyramidy jsou spáry nejvýše 0,5 mm !) a mezi bloky často chybí malta. Nejspodnější vrstva obložení byla z červené žuly, další pak z vápence. Z původního obložení se dochovala pouze nevelká část pod vrcholem. Podle ní ale můžeme zjistit, jak byly bloky obložení kladeny a spojovány s jádrem pyramidy. Pyramidion, což je vrcholek pyramidy z jediného kusu kamene (u Chufuovy pyramidy vážil přes 70 tun), a zčásti i vrchol pyramidy dnes již neexistují. Rachefova pyramida měla být původně větší a měla stát více na sever. Tento plán byl však záhy opuštěn, jako doklad nám zůstaly jen dva vchody do nitra pyramidy.
Pohřební komora se nachází pod povrchem země. Pohřební komora je vytesána ve skále (kromě stropu). Umístění komory i poměrně jednoduchá konstrukce přístupové chodby naznačují, že se stavitelé možná chtěli vyhnout podobným komplikacím, které s sebou nesla stavba technicky náročného systému chodeb, zátarasů a komor v pyramidě Chufuově. Stejně jako u Chufuovy pyramid se v bezprostřední blízkosti Rachefovy pyramidy nachází hrobky úředníků a spousty zádušních chrámů.
Rachefova pyramida má však jednu zvláštnost, kterou se může chlubit málokterá pyramida. Velkou sfingu. Velká sfinga. Místní lidé ji nazývají Abu el-hol, "Otec děsu" či "Strašidlo". Je kolosální sochou ležícího lva s hlavou muže, panovníka. Je asi 73, 5 m dlouhá, 20 m vysoká a dlouho byla považována za největší sochu na světě. Byla vytesána z výběžku vápencového skalního podloží. Na hlavě pokrývku hlavy nemes a na čele ureus - božského hada. Na bradě byl kdysi dlouhý vous, jehož zlomky objevila Napoleonova expedice, ale po porážce u Abúkíru je musela podle kapitulačních podmínek předat vítězné anglické armádě. Tělo Sfingy bylo původně omalováno načervenalou okrovou barvou, zbytky barev jsou patrné i na pokrývce hlavy. Tělo však vypreparovala do dnešní podoby eroze a déšť. O Sfinze koluje jedna z nejznámějších egyptských legend - o faraonu Thutmosi IV. Far

 

...

Krev, to je tekutina, kterou si mnoho lidí spojuje se smrtí a mají z ní hrůzu. Snad to mají v podvědomí uložené tak, že při její ztrátě přichází smrt a když je někdo zabit, automaticky je jí všude kolem mnoho. Ale krev je něco ůžasného, dává život, je to čistá energie a bez ní bychom nemohli existovat. Používá se od pradávna při rituálech, má význam naší životní energie, tak proto. Lze ji ale snadno nahradiv třeba v obřadech Wicca obyčejnou štávou z jablka, vždyť jablko je přece ovocem pokušení, plodnosti a lásky a když jej rozkrojíte, oběvíte ten nejuctívanější symbol a sice pentagram, je to chranný symbol a symbol člověka. Já osobně ale upřednostňuji při rituálech krev pravou, přecejen nic vás nespojí tak, jako krev.

A zde dávám pár zajímavostí o krvi:

* průměrný dospělý člověk má 5,5 litrů krve

* pokud máte piercing, nebo tetování, nemůžete darovat krev

* 55% krve tvoří plazma

* jsou 4 krevní skupiny: A, B, 0, AB

* RH faktor může být buď pozitivní nebo negativní, četla jsem dokonce, že žena, co má pozitivní RH faktor má snadnější porod

* jediná kapka krve obsahuje miliony červených krvinek

* průměrná délka života červené krvinky je 120 dní

* jediná kapka krve obsahuje sedm az dvacet pět tisíc bílých krvinek

* plazma je z 90% voda

* některé nemoci jako HIV/AIDS jsou přenášeny krví

* krevní sraženina vzniká jakmile je krev vystavena vzduchu, krevní destičky vycítí přítomnost vzduchu a začnou se spojovat, to je chytré, jinak bychom vykrváceli

* cukr glukóza je obsažen v krvi, čím víc jíte ovoce, tím máte krev sladší

* krevní barvivo se jmenuje hemoglobin

Jedním ze základních okultních principů je mystická moc krve. Funguje zde tzv. sympatetické pouto mezi krví a životem. Tato sympatetická pouta vznikají za předpokladu, že něco je možno použít k zastoupení něčeho jiného. Krev tedy zcela přirozeně zastupuje životní sílu, která je na ní závislá.

Zdroj:www.judytha.blog.cz

Sílu a říz českého piva podcenil britský důstojník, který se v Náměšti nad Oslavou zdokonaluje na vojenském cvičení Flying Rhino - Létající nosorožec 2008. V sobotu se opil takovým způsobem, že musel být převezen do třebíčské nemocnice.
Pivofoto: iDNES.tv

"Napil se hodně piva a nezvládl to, proto byl v sobotu hospitalizován. V neděli ráno ho propustili z nemocnice. Cvičení to nijak nenarušilo," popsala Ludmila Formánková, mluvčí 22. základny letectva v Náměšti nad Oslavou.

Podle ní nešlo o pilota bojového letadla, ale o nižšího důstojníka štábu. Brit se zpil ve svém volnu. Účastníci cvičení se podle mluvčí nemusí řídit ve volném čase doporučeními, jak se chovat, proto nebude britská strana vyvozovat z pivního večírku žádné důsledky.
 
Další nepříjemnost spojená se cvičením se stala o víkendu na jedné z třebíčských diskoték. Skupinu několika zahraničních vojáků napadla a okradla skupina "domácích" mladíků a strhla se rvačka. Podle dostupných informací se podařilo policistům jednoho z útočníků zadržet, po dalších pátrá. Celý případ je ve stádiu vyšetřování.

Cvičení začalo v Česku 14. dubna a skončí 2. května. Účastní se ho vojáci ozbrojených sil Česka, Velké Británie, Dánska a Slovenska. Z náměšťského letiště vzlétávají stroje JAS 39 Gripen, Tornado, Hawk, L-159 a další.

Je to otázka, která rozhádala už spoustu lidí všech věkových kategorií a lze ji označit jako věčnou - bylo dřív vejce, nebo slepice? Více světla do tohoto problému se pokusila vnést anketa internetového programu ICQ, jehož prostřednictvím komunikují miliony lidí na světě.
ilustrační fotofoto: Profimedia.cz

ilustrační foto

Průzkum ICQ s názvem "Slepice, nebo vejce" probíhal od loňského dubna v Evropě, na Středním východě, v Asii a v Severní a Jižní Americe společně se zavedením nové verze programu. Účastnilo se ho sedmadvacet milionů lidí z dvou set zemí.

Třiapadesát procent uživatelů se přiklonilo k verzi, že před vejcem se objevila slepice. Opak tvrdí sedmačtyřicet procent oslovených. "Výsledky ukazují, že více než čtrnáct milionů lidí z celého světa věří, že slepice vznikla dříve než vejce," sdělila iDNES.cz Veronika Urbánková ze společnosti Myr Communication, která ICQ v Česku mediálně zastupuje.

"Studie zjistila zajímavý rozdíl názorů mezi Evropou a zbytkem světa. Zatímco v zemích, jako je například Švédsko, devětačtyřicet procent lidí favorizovalo vejce, v Egyptě to bylo pouze devětadvacet," upřesnila Urbánková.

Podobně podle ní dopadlo srovnání arabských a jihoamerických zemí. "Sedmdesát respondentů ze Saúdské Arábie a Spojených arabských emirátů pevně věří, že první byla slepice, zatímco v Jižní Americe (v Argentině a Brazílii) ke slepici inklinuje pouze zhruba pětapadesát procent," dodala.

"Tento průzkum mezi uživateli ICQ tak odporuje široce publikovanému názoru profesora Johna Brookfielda z Univerzity v Nottinghamu, jehož DNA teorie preferuje vejce jako předchůdce slepice," uvedla.

Zdroj:idnes.cz

 

velikost textu:
25. dubna 2008  19:55
Lidstvo bylo před 70 tisíci lety kvůli extrémním klimatickým podmínkám možná na pokraji vyhynutí. Vyplývá to z rozsáhlé genetické studie zveřejněné ve čtvrtek v revue American Journal of Human Genetics. Podle další vědecké práce bylo v té doby zřejmě na planetě jen asi 2 tisíce lidí.
Země, věda, planeta, geologiefoto: Profimedia.cz

"Kdo by si pomyslel, že tak nedávno - před 70 000 lety - klimatické extrémy snížily velikost naší populace na tak nízkou úroveň, že jsme byli na samém
pokraji vyhynutí," napsala paleontoložka Meave Leakeyová, která se na studii podílela.

Studie byla provedena v rámci projektu Genographic, který od roku 2005 zkoumá vývoj člověka pomocí genetiky. Východní Afrika byla zřejmě před 135 000 až před 90 000 lety postižena silnými suchy.

Ta rozdělila tehdejší lidskou populaci do malých a izolovaných skupin, které se zřejmě vyvíjely nezávisle, uvádějí hlavní autoři studie Doron Behar z lékařské fakulty v izraelské Haifě a Saharon Rosset z výzkumného střediska v Yorktown Heights v americkém státě New York.

Teprve před asi 40 000 lety - po odloučení trvajícím asi 100 000 let - se všechny skupinky spojily do jediné panafrické populace. "Tato studie ilustruje moc genetiky odhalit některé klíčové události v dějinách lidského rodu," řekl šéf projektu Genographic Spencer Wells.

Vývoj homo sapiens

"Skupinky lidí, které rozdělily tvrdé klimatické podmínky, se vrátily z okraje propasti, aby se znovu sjednotily a zalidnily svět. Je to opravdu epické drama, které je zapsáno v naší DNA."

Od vyhynutí lidstvo zachránil kulturní vývoj
Studie zmiňuje jinou práci vědců ze Stanfordovy univerzity. Podle ní počet lidí, kterých je nyní 6,6 miliardy, zřejmě před 70 000 lety poklesl až na 2 tisíce.
Wells tvrdí, že v době, kdy bylo lidstvo na pokraji vyhynutí, "došlo ke kulturnímu posunu". "Lidé začali vyrábět lepší nástroje k lovu... začalo se objevovat umění a abstraktní myšlení," řekl.

Podle něj by toto kritické období v dějinách lidstva mělo být i poselstvím dnešním lidem. "Měli bychom se začít považovat za šťastlivce, kteří přežili," dodal.

Studie využívající mitochondriální DNA, která se předává přes matku, již dříve vystopovala původ moderního člověka k jediné ženě, jež žila v Africe před asi 200 000 lety. Lidé začali migrovat z Afriky zhruba před 60 000 lety.

Zatím se vědělo málo o vývoji člověka právě v období mezi touto pramatkou moderního lidstva a mezi začátkem lidské migrace mimo Afriku.

Zdroj:idnes.cz

Bobr jí ryby a umí kácet stromy

Bobr je vegetarián a živí se většinou kůrou mladých stromů, měkkým dřevem a oddenky vodních rostlin. O kácení nemá ani ponětí. Stromy u vody se stejně naklánějí k hladině, takže tak jako tak spadnou do říčního proudu. Bobr jich využívá k stavbě hrází a úkrytů. Zvládne i kmen s průměrem až 70 cm.

Bumerang se vrací na své místo

Jen cvičný či ten, který je určen k plašení ptáků. Správný lovecký bumerang australských domorodců je zahnutý proto, aby letěl rychleji a dále, a aby přesněji zasáhl oběť. V první sv. válce je Australané používali tak, že na ně přivázali granát a pak ho hodili do nepřátelského zákopu.

Citron je kyselý

To nám jen připadá, ve skutečnosti je v jednom kilogramu citrónu více cukru než v jednom kilogramu jahod.

V zimě je nejlepší na zahřátí čaj

Horký nápoj vás spíše ochladí. Otvírá podkožní cévy, krev lépe proudí, čímž vzniká pocit tepla, ale tělo se dlouhodobě ochlazuje.

Einstein byl v soukromém životě velmi nepraktický

Přesně naopak, když se mu například nezamlouvalo, jak pracuje lednička, nechal si patentovat hned několik zlepšení. V lednicích se tenkrát používali jedovaté látky. Když si Einstein přečetl v novinách o rodině, která se kvůli špatné ledničce otrávila, vytvořil se svým kolegou několik návrhů na ledničky pracující bez kompresoru. Výrobci chladniček několik patentů zakoupili, ale ve 30. letech 20. století byl objeven nejedovatý plyn, a tak skončily Einsteinovy patenty v šuplíku.

Galileo Galilei – „A přece se točí!“

Že by Galilei po odsouzení za jeho teorie o sluneční soustavě pronesl památnou větu: „A přece se točí,“ se zdá velmi nepravděpodobné. Téměř jistě by skončil někde na hranici, takže si to nemohl dovolit.

Krev je červená

Ne tak zcela – když se vrací žílami zpátky k srdci, je téměř modrá, pokud se však dostane zraněním ven, při styku s kyslíkem ihned zčervená. Kobylky mají například krev bílou a několik mořských ježovek ji má jasně oranžovou.

Evropané jsou lidojedi

Přesně to si o nás mysleli v 15. stol. Černoši v Africe, když běloši jejich druhy odváželi na nucené práce do kolonií. Ještě počátkem 20. stol. se domorodci v severní Rhodesii domnívali, že levné masové konzervy s nápisem For African Consumption obsahují lidské maso.

Čím více nalijeme nemrznoucí směsi, tím lépe

Někteří řidiči si říkají, jistota je jistota a v zimě nalijí do chladiče čistou nemrznoucí směs. To je ovšem Chyba, protože samotná směs mrzne již při teplotách okolo-12°C, zatímco při rozředění vodou v poměru 1:1 okolo – 30°C.

 

 

Letěl-li by někdo letadlem přes kanadskou provincii Quebec, v některých dnech by pak měl možnost pod sebou uvidět pohádkově krásnou krajinu. Mezi lesy ,které se táhnou až k horizontu se objevuje hustá mlha. Tato mlha často pokrývá řeku či nějaké jezero,jestliže je vzduch ,který nad hladinou proudí chladnější než voda. Tento vzduch se ohřeje a je schopen přijmout více vlhkosti. Nad vodou se utváří uzavřená mlhová lavice ,která ale není tak hustá. Tento styl mlhy se popisuje jako advekcni mlha. V pobřežních oblastech se to stává dosti často ,když v zimě teplý vlhký mořský vzduch dosáhne chladnější pevniny. Výskyt mlhy může souviset také se studenými mořskými proudy.

Na kanadském východě přináší například Labradoruv proud a proud svatého Lorence ledovou vodu do přímořských oblastí jižně od Neufundlandu. Tam se tato studená voda setká s teplejším Golfským proudem ,tak že se zde zvlášť často pak tvoří mlha.Ona často stěžuje práci bouřkami potrápeným neufundlantskym rybářům a stěžuje jim práci a to především v zimě ,když se tvoří jíní.
,,Údolím se táhne bílá mlha, která se na okraji rozpouští, vznáší se a rozšiřuje se". Takto popisuje francouzská spisovatelka Sidonie Colette fenomén ,který můžeme pozorovat všude na světě.
V zimě po ránu na venkově.Po opuštění domu použijeme cesty ,která vede ven z vesnice a již na jejím okraji začíná mlha. V lučinách zahaluje ovocné stromy a blíž k vodě topoly. Dole u potoka spolkne všechny kontury ,a když se člověk ohlédne vypadá vesnička strašidelně.
Při návratu z této procházky ,která vedla světem naplněným vatou , mlha na kraji vsi zmizela. Tam je trošku tepleji než v okolí a již tento mizivý rozdíl teplot postačí k tomu , aby bílé chuchvalce rozpustil. Nastane -li změna reliéfu nebo rostlin spolu s minimálním kolísáním teploty ,mlha tohoto typu se nikdy už sirokoplosne nerozšíří. Může se náhle objevit a stejně rychle zase zmizet. Nebezpečné je to především pro řidiče.

Mlha má ale také dobré stránky: chrání před mrazem.Jako deštník spouští to v noci ze země odpařené teplo zase zpět na zem a tím pádem paradoxně urči hranice samotnému ochlazení, ačkoli vlasne sama vznikla ochlazením. Tento teplotní ochranný efekt můžeme využít u ovocných plantáží či vinařských krajích, abychom ovoce uchránily před mrazem. Jednoduše se vyprodukuje mlha, rozpuštěním kouře přes porosty , v kterém pak má pára ze vzduchu možnost zkondensovat.



Tato otázka hýbe pivními závity v každém mozku správného milovníka tohoto tekutého chleba národa našeho. Dožít život s pořádnými dávkami piva je snad snem každého z nich. Přežívat pouze na tomto zlatavém moku je krásná představa, avšak vyskytují se nám určitá "ale". Za jak dlouho by dospěla játra k cirhóze nebo jak dlouho by trvalo než by se dostavila smrt zapříčiněná právě cirhózou? To jsou asi největší problémy této věci. Otravu alkoholem je, myslím si, zbytečné řešit, protože chceme na pivu přežít a ne se pomocí něj o život připravit.

Už od dávných časů je pivo nedílnou složkou lidské potravy pro svou velice výživnou hodnotu, proto jej nazýváme jak "tekutý chléb". Například ve starověkém Egyptě bylo pivo právě kvůli této významné vlastnosti podáváno dělníkům jak část jejich mzdy. Dokonce i zhýčkané dvorní dámy anglické nepohrdly a nějakou tu rundu si daly a za vlády Jindřicha VII. byl v námořnictvu tohoto ostrovního království galon(4,5 l) piva nepostradatelná součást výživy posádek korábů.

Za pověst jakou pivo má, vděčí tomu,že je vyráběno ze sladového ječmene, který obsahuje velké množství různých vitamínů. I dnes, kdy jsou některé původní složky piva nahrazovány různými granuláty, se stačí podívat do tabulky výživných hodnot a uvidíme, že pouhý půllitr piva nám dodá více než 5% doporučené denní dávky hned několika vitamínů např.: B9, B6 nebo B2. Naopak další vitamíny jako A, C a D v něm chybí.

Ačkoliv by bylo mnoho dobrovolných zájemců z řad notorických pijáků na tento určitý experiment, který by dokazoval skutečnost, že na pivu se dá přežít, bylo by to neetické a přes byrokracii, která vládne světem by tato zkouška neprošla. Avšak jeden z našich předků, jistý John Clephane, doktor anglického námořnictva, se pokusil v období sedmileté války(1756-1763) tento výzkum zrealizovat. Jeho práce spočívala v klinické studii na posádkách 3 lodí vypravenách z Anglie do Ameriky. Loď Grampus byla vybavena velkou zásobou piva, které tvořilo jediný zdroj tekutin(dle mého názoru, loď snů). Zbývající 2 lodě, které Gampus doprovázely, měly zásoby pouze obyčejného pití. Plavba byla prodloužena neobvykle špatným počasím a po příjezdu do Ameriky Dr.Clephane hlásil,že na palubách doprovodných lodí Daedalus a Tortoise je 112 a 62 námořníků jejichž stav vyžadoval hospitalizaci. Naopak na "pivní" lodi Gampus jich bylo pouze 13, což je nevyvratitelný důkaz o výživnosti piva co se energie a vitamínů týče.

Musíme však podotknout, že denní dávka, která na jednoho námořníka čítala 8 piv, silně překračovala průměrnou spotřebu alkoholu. Můžeme jen tušit, v jakém stavu se nacházela jejich játra, která dostávla náležitě zabrat. Z toho vyplývá, že přežití na pivu, ač to leckterému z vás zní jako sen, nebude to pravé ořechové pro dlouhý život. Ovšem v dnešní době by se mohlo použít nealkoholické pivo. To už by za experiment stálo.

Jak dlouho se dá na pivu přežít? Tuhle otázku by bylo záhodno položit odborníkům na slovo vzatým, bavorským mnichům, kteří ve svých klášterech vyrábějí už po staletí piva bavorského typu(tmavý ležák). V té době však neplnilo pivo u mnichů úlohu komerční, ale bývávalo vařeno na přežití období půstu a skvěle zahnalo chuť na jídlo.

Zdroj: zajímabvosti.ezin.cz

Věřili byste tomu? Po celá staletí,se schovával tento vzácný a nový druh palmy v hlubokých,nepřístupných džunglích Madagaskaru, kde se dal zahlédnout pouze z kabin letadel. Nikdo ji však nespatřil, až do nedávné doby, kdy byla objevena a zdokumentována britskými vědci, kteří tak tímto počinem obohatili už tak obrovskou škálu různých palem o nový kus. To nejzajímavější na ní však je fakt, že po dosáhnutí výšky cca 21 metrů a vykvetení, ztrácí veškerou sílu potřebnou na přežití a umírá. Rozhodně patří k jednomu z největších vědeckých zázraků poslední doby.

Tento zvláštní druh palmy byl skryt botanikům všech zemí po stovky, snad dokonce tisíce let v bažinách na ostrově Madagaskar ležícím východně od Afrických břehů. "Spolu s tím, že tato palma je úžasnou a neobvyklou vědeckou senzací, je to také fenomenální druh s velmi zvláštním cyklem života," dodal odborník na slovo vzatý, působící v Královských botanických zahradách v londýnském Kew, doktor John Dransfield.

Palma, dosahující výšky kolem 21 metrů, jenom jedenkrát za život vykvete tvoříc květy velmi bohaté na pyl sestavené do spirálovitých tvarů. Je to ráj pro opylovače z hmyzí říše, kterých se kolem této rostliny nepohybuje zrovna málo. Jakmile dokončí výkvět, je natolik vyčerpána ztrátou všech možných živin, že její organismus přestane fungovat a zkolabuje. Dosud však není známo, jak dlouho to palmě trvá než dosáhne stádia kvetení. Neřadí se rozhodně mezi žádné drobečky, rozpětí její koruny je cca 10 metrů a je vidět už z dálky, proto je velkou záhadou, proč ji přírodovědci objevili až nyní.

Doktor Dransfield ještě dodal:"Fakt, že jsme tuto palmu neobjevili již dříve, ikdyž je tak monstrózní, je opravdu neuvěřitelný." Nyní můžeme pouze přemýšlet nad tím, zda nám nezůstaly skryty ještě nějaké unikáty.

1  
2  
 
Sněhová digitální koulovačka :) <

 

 

NAVRCHOLU.cz